Dám mrtvým pokoj, pozdravení živým,
a nevyplaším zvěře, jež se pase.
Jdu polní cestou k modrým horám snivým.
mně, jemuž stačí krajíc, otvírá se.
Jdu hudbou větru v poli mezi klasy,
jež lehkým dotknutím se rozvlnily
a zvoní jako zlato v lepší časy.
Dech vánku vtiskne polibek v mé vlasy,
a slovem nejsladším v mé srdce kvílí.
Paprsky slunce na hlavu mi kladou
korunu žhoucí. A má noha bosá
po koberci se šine travou mladou –
duhové krůpěje ji zdobí vnadou,
již časně ráno vyplakala rosa.
Všech žití hlasů hymna harmonická
mne povznáší jak vlny oceánu.
Jsem volným ptákem, nevězní mne klícka,
svobodně letí duše moje lidská,
a pod nebesy ohněm jasným planu.
Zem celou zřel jsem rozkvétati jarem
a šatem zeleným se odívati.
Zřel jsem ji rozpukávať letním žárem
jak v žízni rty. V podzimním světle charém
ovoce sladké zřel jsem dozrávati.
Znám ticho mlčení nad závějemi
a bělost sněžnou, která oslepuje.
Znám náhlost soumraku, jenž padá k zemi,
zaclání světla svými perutěmi
a těžkým máváním se pohybuje.
Na ňadrech země v snu jsem odpočíval
a v hlubokosti slyšel srdce bíti;
hlas narození věčného tam zpíval,
nezačal nikdy, nikdy nedozníval:
od věků proudí ke kořenům žití.
Já viděl zemi v máji dívkou svěží,
jak v pozdním večeru se odstrojila,
se v proudu koupala, jenž s luny běží.
Pak v stínu jsem ji zřel, jak spící leží,
o slunci které ráno vyjde, snila.
A ráno, když se k slunci otáčela,
par závoje jí lehce rozhalili
větrové němí...Zřel jsem: rosu měla
v démantech rozesetu kolem těla.
I byla pannou netknutou v té chvíli...
Mně každý může vzíti mošnou chudou,
psem odehnati vzpupně od vrat domu.
Leč vděky země patřiti mi budou,
ač nejsem ničím než-li polní hrudou,
jež rozpadá se rachocením hromu.
Mně zjevuje se krása země skrytá,
vždy velký pátek pokladem mi hoří,
bídnému smutku naděj do tmy svítá.
Kol rtů mých úsměv, motýl letní, lítá
a duše má se jasem rovná zoři...