MNĚ ČTYŘI STĚNY STAČÍ UŽ...
Mně čtyři stěny stačí už, co venku jaro zpívá
a bílé světlo na mřížích se chvěje nesměle.
A co radostně v kráse své tam venku všechno splývá,
sem spoře s hrází zavane jen vůně podběle.
Tu nikdo tobě v bolesti své srdce neotvírá
a u všech hledáš nadarmo důvěry poslední.
Vše zdlouhavě a tísnivě ztraceno odumírá,
když mládí v touze zahoří jako žár polední.
Ti lidé dávno změnili své lidství v pouhé stíny
a duše z mrtvol živoucích se nesmí vzdalovat.
Již bez nadějí každý jen svou nese tíhu viny
a brzo naučí se ji zoufale milovat.
A venku v jasu slunečním je jaro, vůně chvojí,
z vln svěžích trav sem odněkud doléhá klekání.
Chci v prázdno volat šíleně, zpět volat duši svoji
a oblaka, má oblaka chytati do dlaní!
10