Zas bylo jaro; Hades osaměl
v ztemnělém Orku. Mladá jeho choť,
plničká úsměvů a gracie
i plná vnad a vůně, rozkoše,
jak obvykle to ročně činila,
podívat rozhodla se na Olymp.
– Mám dost té tmy zde, nudy, přísnosti,
chci zase žít, chci znovu zase zřít,
že mladá krev mi v žilách koluje,
a bujní moji krásní příbuzní
že rádi na mých ňadrech spočinou.
Chci v růžích ztopit patu svou i vlas,
chci úsměvům svým dát zas zazářit,
chci rozpoutat svých ňader hrdličky
a vzdát se lásky plesům šíleným, –
tak choti pravila, a než ji moh’
on vymluviti vrtoch rozmarný,
zem zachvěla se, vodní prameny
se rozbublaly jarním zurkotem
a cesta z Orku uvolnila se
rozkošné Persefoně vášnivé.
Pod Olympem na zemi stanula...
Apollo, jak ji s modré klenby shléd,
zlatem svých paprsků ji ozářil,
Nymfy jí vyšly zpěvy svými vstříc
a v tanci uvedly ji v bohů sněm.
Kamkoliv Persefonin úsměv pad,
růžová rozpukala poupata,
něžně se rozvoněly fialky
a jasné terče zlatých slunečnic
se rozkývaly vánku šepotem,
a na Olympu počly orgie – – –
Sesmutněl Hádes. V duchu litoval,
že nevěrnosti soudcem mají být,
jenž smrtelníků hříchy všeliké
trestati má, neznaje milosti,
sám svojí chotí bývá opouštěn...
oh, – opouštěn! A přec ji má tak rád –
Z žen bohyň, jež znal, byla nejsladší...
Čím její krása mu, čím kouzlo vnad,
když odpouštět jí musí, nevěrné?
Odpouštět, odpouštět, jak hrozno jen
je pomyslit na ironii tu!
A v nudě čekal mrzut na zimu,
až příroda svých krás zas pozbude
a choť se k němu opět navrátí.
Tu stalo se, že Hermes, bohů špeh
a sarkastický smíšek pošklebný,
jenž darebákům byl jen podporou
a rádcem jejich, poslem Zevovým
a zároveň průvodcem zemřelých
do ztemnělého Orku k Hádovi,
kterousi duši maje přivésti
zas v šerou říši stínů podsvětních,
pobyl tam trochu déle z rozmaru,
a znaje již Hádovu nevrlost,
jal se mu škodolibě líčiti,
jak jeho Persefona vesele
se baví v kruhu bohů Olympských,
jak rozkvetla, co z Orku odešla,
a kdo všichni jsou lačni jejích vnad.
Hádes pak, chtěje opanovat se,
ač zuby skřípal (v duchu rozechvěn
tak vyčítal si: Chtěl jsem míti choť,
jež nadána jsouc vůlí nadlidskou
i krásou věčnou, směle s Venuší
že závoditi může vnadami,
by věrnost zvolila svou korunou
a všecky věčné lásky možnosti
by spiala jedním pásem lahodným,
jenž předčil by i planet čarolesk –)
a chtěje Hermovu řeč přerušit,
na jiné ptal se v světě novinky.
Hermes ochotně před ním rozvinul
vrcholné události sledních dnů.
Však náhle, jakby vzpomněl na cosi,
co zasloužilo by si především,
by pozornosti neminulo se,
přetrhl v půli vyprávěný děj
a nový vypravovat započal.
Dnes mnoho mudrců je vzrušeno;
čekají s touhou na zítřejší den –
Na palestinské hoře Golgatě
byl včera dobrý Hebrej popraven.
Kristus se jmenoval a po světě
rozséval sémě nových zákonů.
Však, jak jde dobru v patách nenávist,
v nástrahy lapen byl a na kříž vbit.
– Co zavinil? – Nic, lásku hlásal jen,
ta základem je jeho učení.
– Nic více? – Nic! Vždyť na tom má lid dost,
by osočil jej, před soud postavil
a konečně jej ukřižovat dal!
– Toť divno, Herme! – Divno? Nemyslím!
Byl muž ten tichý jako beránek,
však zavrhoval síly zákony.
Kdo silnější, slabšího udolá –
Ten zákon on se snažil popříti
a nový zbudovat. Na březích slaných vod
hlásával, blaženství že dobude
jen ten, kdo nad svou vášní zvítězí,
kdo s bratrem svým se nikdy neshádá
a jedné ženě život celičký
jen oddán bude srdcem vzníceným...
Stal svědomím se mnohých zlotřilců.
Proč divit se, že usmrtili jej?
Tvrdil o sobě, že je boží syn,
a kdyby třeba na kříž vbili jej,
že třetího dne v hrobě oživne
a oslaven z něj vyjde k hrůze všech...
Ti věřili mu, ti se smáli zas.
Dnes holý kříž ční k nebi z Golgaty,
a před Kristovým hrobem zástupy
věštců a čarodějů čekají,
zda vyplní se jeho předpověď –
– Dost! – – Díš, že hlásal lásky učení?
– A sbratření všech lidí vespolek!
Však zajde vše, neb byl jen člověkem.
Předpověď jeho nenaplní se –
a učení o lásce zanikne.
– Ne, nezanikne, při sám bratr Zev!
Já vzkřísím sám onoho člověka!
Hád opřel se o skály podsvětní
mocnými svého trupu rameny,
a země v útrobách se zachvěla.
Blýskat se počalo, hrom stihal hrom,
na vodách zmítaly se lodice,
a celý svět jak stál by v plameni.
A Kristus vyšel z hrobu oslaven...