Ve věku zrozen, jenž není můj,
já sílu strašlivou cítím
a láskou nesmírnou hořím,
leč nemám dáti ji komu.
Jak mrazí mne to v hrudi,
jak bolí mne královský můj los!
Zda kdy se vynoří
v mé mysli hrdé ta hvězda tichá,
tak míruplně v modrém pohoří
hořící...
Kdy lidé budou kol mne, v zraku stesk,
ten nejsladší, nevyslovený
a nevyslovitelný, vtělený v myšlénku ztajenou,
těch pracujících pro nitro své,
milujících pro lásku svou
a nikdy pro potlesk –
umělců vášnivých, jimž v srdci bůh,
nejvyšší, nejdražší sídlí,
které jen oblétá smích dětí, andělských vůně tuch
nejněžnějšími křídly!...
Až zmizím věčnosti ve proudu, jak jiní zmizeli,
zda na mne vzpomeneš, ó věků příštích Paní, démone, anděli,
jež noříš se v mysli mé z času a prostoru tůně bezedné,
ó, zářící Královno Slunce!
Já přišel před svítáním, ty přijdeš v poledne –
já živé duše nepotkal, neb příliš časně bylo,
zářící světlo o staletí později se narodilo!
Ty kněžko jeho, v slávě velebné jež jdeš,
zda toho, kdo věstil příští tvé, zda vzpomeneš?
Já v době kvasu žil, mrtvého šera, hnití, žalu,
náš život ironicky zval se cestou k Idealu:
Svět chudých hlady mřel, svět pánů shníval v rozvratu –
já, královno, o Revoluce sníval návratu,
té hrozné, neždané, leč vždycky neodvratné,
leč také na ni století mé bylo příliš špatné;
o lidské velkosti, oh, nikdy nezasnilo,
po diademu duší hvězdném netoužilo –
pro mamon zhynul ten a jiný zas pro chleba kus
a umíraje, nevýslovný měl v duši hnus.
Ty kněžko slunce, slyš syna ztraceného výkřik hrobový,
jde ze století, jež znávalo jen okovy –
v nich žilo, mřelo se – jen bojci osamělí byli,
již v Horách Volnosti svých šíjí nesklonili,
ač doufat nesměli, že kdy svit blesků tvých
ozáří zornice jich očí krvavých!
Ó, přijď omlazení z ruky tvé
a něhyplné tušení jitra! –
Je soumrak –
a čekáme říši tvou budoucí, ó Královno Slunce!