Ji v létech čtrnácti sved’ Říman v tóze zdobné.
Byl štíhlý, modrý zrak mu spola něhou snivou
a spola vášní plál... V svou náruč semk’ ji divou
a zlíbal dychtivě ty žhavé rety drobné.
Řeč jeho neznala, však dcerám Israele
se líbil postavou i chůzí, každým hnutím...
To muž byl, po jakém dny provzdychala celé:
on jí jak slunce vzplál nad vášně procitnutím.
Syn Říma – v lásky hrách žert vynalez’ vždy jiný.
A pustý rozkošník když navždy zmizel v dáli,
jí v lačných hlubinách se zvyklé touhy vzňaly.
A muže lákala a štkala v noční stíny...
Však nikdo – cítila – tak lásce nerozuměl,
jak on, jenž hebrejská tři slova pouze uměl.
Počala churavět zlou, nenasytnou touhou.
Vždy lačnější byl ret a muže vyssávala,
pro smyslů spíjení noc nebyla dost dlouhou
a touha Hebrejců jak nevtipná, jak malá!
Sny vášně šílené v ní otrávily city.
Jen křečovitý pláč, pláč choré touhy lačné,
zbyl v ňadrech žíznivých!... Až jednou žárem spitý
zrak její Krista zřel... Šel, vhroužen v dumy mračné.
To on snad!... Písmo muk je na čele mu psáno,
on snad ji přižehne a zlíbá na své hrudi
a bude objímat až v zář, jíž blyskne ráno! –
Ach, on ji pochopí!... On náhradu své muky
jí přijme z vášnivé a chvějně lnoucí ruky!...
Vzplá touhou nejvyšší a dávnou rozkoš vzbudí!
A Kristus – co se mu jen kmitlo v hloubi zraků?
Jí ve tvář pohlednul tak dlouze, pronikavě –
a tam, kde čekala, že blesk se vznítí žhavě –
šleh’ paprsk sluneční, – jak s nebe bez oblaků.
A pochopení v něm a velké odpuštění! –
Jak jinak Hebrejců žhnou vilné zraky divé,
zlou touhu budíce!... Ten pohled vše v ní mění
a zřela celou noc ty oči lítostivé!
A bděla celou noc a od zábřesku jitra
na Krista čekala! Pak přišel, nohy drahé
mu v mastech smáčela: – „Zda prominouti ráčí?“
Vzdech hořkých pykání jí stoupal z hlubin nitra.
Dny celé kála se vždy v bolestnějším pláči.
A muže vábila, jak dřív, za noci vlahé. –