Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den,
a dobré jakosti, krásného vzhledu bylo.
Radostmi zítřku slíbenými šel dnešek vyšňořen
a veselou mou chudobu odění blouda krylo,
jenž jako mísu s ovocem svůj nadnášel si den.
I byly moje ruce ovšem jakby spoutané
– a cestou každým krokem stálo svůdné pokušení –
„Pojď mezí nás!“ – „Já s vámi, bloudi? To se nestane!
Jsem zodpovědný za svůj den a nad můj den už není.“
A plavně nadnášely jej mé ruce bezbranné.
Pak nevolány, se všech stran zle na mě dorážely
vše krasotinky z ulice – a jak mě pocuchaly!
Já však jsem hrdě přívalem šel, důstojný a smělý,
té dotěrnosti nedbaje, a zrak jsem upřel v dáli.
A krasotinky z ulice hůř na mě dorážely.
A smály se vždy víc a víc, až město nakazily,
jež zjevilo mně, hlaholící smíchem, pravdu jednu:
že já i vyšňořený den jsme tuze směšní byli
a že jsem směšný, kráčím-li a směšnější, když sednu.
V ráz oba jsme se – jedna, dvě – též smíchem nakazili.
A že byl horký letní čas a velká žízeň v městě,
já řekl: „Čiperný můj den je k službám, rozumí se.
Zde jablka, zde hrušky jsou – jen loupejte a jezte!“
Já řekl jen a tisíc rukou bylo v mojí míse,
neb rujný byl a horký čas a velká žízeň v městě.
I byla pěkná pohoda. I jedli všichni, pili,
a kdo se k mlskám nedostal, ten z dívání měl radost.
Zpěv, slunce, láska, veselí ulici prosmýčily,
ten poznal, co je omládnout, a onen, co je mladost.
Ó, jaká byla pohoda! Jak šťastni všichni byli!
Zbyl velký banán za dva sous a o ten vznikla váda.
„Kdo chytne, ten jej také sní.“ – I hodím: „Tedy čí?“
A vím, že ta jen chytne jej, jež bude mě mít ráda.
A jak se dívám, vidím, že jej chytla nejhezčí.
Jak potměšile, vizte, láska svoje sítě spřádá.