IV.
Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,
Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,
tě do náručí chyt’, batolivé dítě, které se učí běhat,
zatím co sousedka dosoušela u okna vlasy
po včerejší heřmánkové koupeli,
volajíc: – Bonjour, mon voisin! –
Na boulevardy jsem šel a počítal pod akáty
slunečná kola,
provázel mě den. V poledne jako junák už chodil.
Nyní však vše je jiné. Za šera mléčné páry vplouží se,
a zatím co těžce se probouzím, suše lze slyšeti: Den!
Ruce blíž k tělu stiskám a nemám to, nemám to rád.
Někdy však udá se – a to je dnes nejlepší úděl –
že vzbuzená pamět má panenku, panenku zrcadlí,
koketní, veselou, smíška a pracovitou,
tak pracovitou, tak pilnou,
že ani v omnibusu neodloží své práce, smějíc se na všechny strany,
a chodí v květnu na slavnost Jenniny zahrady, má květiny ráda,
zmrzlinu, St. Cloud a mě,
také mě – –
Pařížský den!
Pařížský den, kdy jsem pod akáty slunečná kola sčítal.