Mráz, fijavica, chrapot rolniček.
Na saních, ověšených dětí hrozny,
co jsme jich posbírali v cestě bílé,
vesele do školičky jecháme.
„Zas tlučeš na držák, ty hadrníku?“
na Hnědku kleje Francek, čeledín. –
Vranko a Hnědko, kobylky vy naše,
vy moudrá, trpělivá zvířata,
co jste se s námi nabrodily sněhem!
Do pláště dědečkova zakután,
já s velkým zájmem vždy jsem sledoval
hru vašich svalů, nohou dvojkrok umný
či zmrazek, tvořící se pod kopytem...
Leč se zalíbením snad největším
jsem přihlížíval přece jen, ó mládí!,
zpod chvostu, zdviženého způsobně,
jak z útrob vašich pozvolna se valí –
tak čistě, úpravně, tak beze zbytku! –
kobližka zlatohnědá za kobližkou
a padá na sníh, teple dýmajíc,
pamlsek vábný pro hladové vrány...
Znal jsem spíš tedy zadní fronton váš,
já věděl však, ó děvy odkvetlé,
že nedáno vám vítěziti krásou...
A za vás, bídník, jsem se stydíval,
jak za příbuzné, venkovánky skromné,
se stydí zpychlý z města panáček.
Ó Vranko, Hnědko, staří přátelé!
I mne vzal život do železných rukou
a vyhnal ze mne (čistě! beze zbytku!)
kde jakou stopu domýšlivosti.
A kdyby dobré nebe dopřálo
mi zahlédnout vás někde na věčnosti,
ne s hřivou bujnou, s boky plnými,
ne na rajských už nivách vypasené,
ne, ale takové, jak znal jsem vás
v tom slzavém a milém údolí,
Vrančičko, tebe, přešedlou už celou,
i tebe, Hnědko, krásku jednookou –:
před nejvznešenějšími nebešťany
rád bych vám s láskou padl kolem krku.