Ó velkosti, Ó dive,
jejž nelze chápati,
Ó božství třikrát lstivé,
Ó pyšná závrati!
Hle rány, tebou ryty,
ze kterých krvácím
a přece znova spitý
se k tobě navracím.
Já miloval tě kdysi
jak nikdo na zemi,
já hmatal tvoje rysy
postřehy za všemi,
spit tebou já se vrhal
do pevných loktů žen,
tvých masek lež já trhal
sám do dna obnažen.
Já miloval tě příliš
nechápaje tvůj chlad,
ty, který chladem šílíš
a nechceš milovat,
vydrážděn musels zlomit
pyšného hrdinu,
jenž do tvých dějstev promít
svých ňader vidinu.
Rozdrcen tvojím kynem
já padl k zemi zpět
polité prázdným stínem,
tam neplál žádný květ,
já tvého soka viděl
a zaslech jeho smích,
jak on já nenáviděl
mdlé činy rukou tvých.
On, jejž ty srazils kdysi,
byl nyní druhem mým,
stesk jeho s mým se mísí,
já v jeho loktech zdřím.
On zemdleného chtivě
burcoval ze mdloby
a svoje zraky tklivě
v mé vetkl útroby.
„Ty zoufáš? – řekl jemně –
Bláhovče bez mezí!
Ó jen se přichyl ke mně,
budoucí vítězi!
Tvé nekonečné hoře
mně dobře známo jest,
byls velký dvakrát hoře.
Co tobě chybí? Lest.
Tys věřil slepě jemu,
který je vrah i kat,
šílenci zločinnému,
jenž nezná milovat.
Tys vzdal se bez výhrady
lupiči tomu. Dík
jsi šeptal ve tvář zrady,
ubohý milovník.
Kdo jest on? Strašný lstivec,
jenž skrytě útočí,
kořistník, lhář a mstivec,
jenž nezří do očí.
Lží jest, co tobě praví,
lží každý jeho čin,
lží jeho pohled žhavý
víc nežli milenčin.
Hle, co jsi ctil. Teď chápeš
svůj nebezpečný klam.
Jsi zralý? Ještě tápeš?
Chceš věčně býti sám?
Tví bratři přeubozí
mdle patří ve svůj skon –
ty budeš jako bozi,
ba větší nežli – on!“
Tak děl a já se přissál
k umlklým jeho rtům,
v tvých božských činů missál
já naplil. Ego sum!
já zvolal do tvých světů
škleb zhrdy na líci,
já smál se v moře květů
i hvězd tak zářící.
Leč běda! Moje zhrda
mne rvala zoufalá,
ďáblova maska tvrdá
se v tvář mi zaťala.
Já nedovedl zříti
bez citu ve tvou říš,
já nedovedl tlíti,
kde ty se přetváříš.
Na sladkých ňadrech ženy
já nedovedl, ach,
zhrdaje, poražený
tonouti v myšlenkách,
já musel znova prahnout
strašlivém po boji,
já musel znova sáhnout
po žití prazdroji.
Ó velkosti, Ó dive,
jejž nelze chápati,
Ó božství třikrát lstivé,
Ó pyšná závrati!
Hle rány, tebou ryty,
ze kterých krvácím
a přece znova spitý
se k tobě navracím!