Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil
pekelný osud, nevrátím se více,
já rozhodl se, nejpevnější asyl
spatřuje ve smrti. Tam sténajíce
vlekly se bledé stíny ubožáků,
sepjaté ruce a zastřené líce.
Podsvětí strašlivé! Tisíce zraků
navždycky zapadlých, tisíce dlaní
vztahujících se marně po zázraku,
který se nestal, nestane. Jen lkání
zemřelých bytostí jsem slyšel zníti,
leč její hlas jsem nezaslechl, ani
lehýnký úsměv rtů. Od stolu žití
vyrvána surově a bez váhání
pohrdla podsvětím. Není jí. Zříti
nelze ji ani v říši stínů. Raní
tím svoje vrahy? Duši všehomíra
uvede v neklid ledovou svou dlaní?
Ach, marně čekám. Kam mé oko zírá,
všude jen stíny, stíny, moře stínů,
leč ona mezi nimi není. Svírá
mne říše smrti dvakrát. Dvakrát hynu
nespatřuje ji. Nyní teprv cítím,
že ani zde ji k srdci nepřivinu.
Zaskočen smrtí jako dříve žitím,
u konce sil a bez pomoci, slabý,
abych se nedal strhnout vlnobitím,
cítím, že klesám ke dnu. Cos mne vábí
klesati stále hloub, co nejhlouběji
zakousnouti se do propasti, aby
nikdo mne nemoh zachránit, když její
milované a krásné, malé ruce,
jež zvykly trhat růže, v hrobě tlejí.
V tom náhle cosi vytrhne mne prudce
z nejhlubší tmy a do světla mne táhne.
Co je to? ptám se. Satan? Revoluce
běsů a démonů, jež zničit prahne
hrozivý osud, to, co určeno?
V tom něčí tvář se ke mně tiše nahne,
tvá nádherná tvář, božská Heleno!