Je před divadlem... Tichý obecenstva šum
se nese parterrem a galerií výše:
ten hlučně baví se... ten vykládá svůj um...
tam jiný směje se... a ten zas stojí tiše. –
Ta klepem baví se... ta šátek tiskne k rtům...
ta zívá... ta se směje... a jiná parfum dýše.
Teď: cililink! – a hudba počne tiše hrát:
tón chvějivý a sténající letí v uši,
a mnohému se v srdce zvláštní pocit vkrad’...
několik zmlklo... naslouchají celou duší.
Však ostatním se tichými být nechce zdát
a šepcí dále, třeba, že to dojem ruší.
Zas: cililink! – A opona jde vzhůru již...
Teď zmlkne šum, a na jeviště každý hledí...
ten hraje s sebou... onen zase sedá blíž...
ten ku předu je nahnut... ten zas zpříma sedí. –
Ta pohybuje ústy... ta se kloní níž...
a jiná úsměv skrz růžové rtíky cedí.
Teď na jevišti výkřik, pláč a děsný kvil
nám ve sluch tepá, úzkostí že srdce buší...:
ten ošklíbá se, jak by utrejch pil...
ten usmívá se, ten zas truchlí ve své duši. –
Ta stírá slzy... ta pláč skrývá v smíchu díl...
ta koketuje, myslíc, že to nejlíp sluší.
Teď k smíchu něco... – Zase nové tváře zříš:
ten smíchem koulí se... a ten zas sebou šije...
ten stáhne tvář, a pohrdlivě hledí spíš. –
Ta směje se, a jiná zas, jak žluč když pije...
ta mračí se... a ona kloní hlavu níž... –
Jen kdo se směje vždy... a všemu? – Galerie!!