Zas nová knížka. Mnozí řeknou:
Což nedá pokoj, protiva,
je nutno nad vším kormoutit se,
nač kdy se člověk podívá?
Je pravda, leccos nezdravého
v tom dusném českém ovzduší,
to sami víme, proč však o tom
nám stále hlučet do uší?
Co chce, ten starý pamfletista,
a proč nám cpe své rozumy?
proč nemlčí, když o posvátném
umění zpívat neumí?
Když hluboké on nezná jasy,
jež září našim poetům,
a mysterie tajůplné
a snový příval mlžných dum?
Když rusých sluncí hořet nezřel
ohromných trysků přívaly
a s nymfami si nezahrává,
jež v lesů flor se dívaly?
Když nebolí ho, den že zmíral
v úzkostech, zda noc zrodí se,
a nestaral se, noční ticha
jak k symfonii ladí se.
(To poesie moderní je,
čím nesmyslů víc, tím je líp,
a poet nesmí žít jak člověk
a nesmí žluč mít ani vtip;
čím nerozumných víc slov v básni,
náš modní poet větší je.)
Žít v oblacích a nedívat se
na naše štíry, harpyje?
To nedovedu, milí páni,
jsem já už poet takový,
co s zemí srostl. Nesnesu už
klam sluchový či zrakový.
Nad luzný klinkot hvězdných stádú,
nad šumot hlubých tajných vod,
tam kdesi v Orku, stavím píseň,
k níž vichr hvízdá doprovod.
A když tu českou bídu vidím,
i bezradnost, i stesk i hnět,
tu srdce bouří, jak by chtělo
se v tisíc kusů rozletět –
jak granát, který praskl v poli
a ve hrob strh’ pár nepřátel.
Jsme v bitvě, hoši! Náš šik couvá.
A tisíc kolem chapadel!
Jsou slizská, černá. Natahují
se pro svou oběť do dálí.
Boj bojujeme poslední snad.
Kdo bije se? Kdo zahálí?
A praskot střelby všude slyšet.
A kouře černé závoje.
A malý tambor bubnuje si:
Do boje, děti, do boje!