Ta hlava na tvé šíji není tvoje,
můj český člověče! Ta sídla smyslů,
jež neseš v ní, ta fungují a slouží,
ne tobě, drahý! Jakýs průvan táhne
od ucha k uchu, jím pak prolétají
hluboké pravdy, tvojích filosofů
tak bez památky jako prázdné tlachy
tvých politiků na voličských schůzích
a klepy kavárenské. Vidíš leccos,
leč nepojímáš. Vidíš známky času
na lidech, příhodách a dějích dneška,
ty stíny osudové, které vrhá
těžkými událostmi plné Příští –
ty bavíš se tu chvíli, jak bys seděl
kdes v biografu zíraje v pláň plátna
na cizí příhody a milo je ti,
když soused šeptne jako glosu v ucho
ti nový vtip či kluzkou anekdotu. –
Ty čicháš také – zápach hnití cítíš,
jak vydávají umrlé je pravdy
i živé lži – ty pokocháš se jimi
jak voňavkami – potom arci není
odvahy abys přežitky ty pohřbil
neb aspoň odstranil ze svého žití. –
A myšlenky, že jsou v té lebce tvojí?
K snídaní ráno dá ti žurnál stravu
– tvůj žurnál, neb ty stranníkem jsi řádným –
i mínění, jež vykramaříš přesně,
když se známým se sejdeš na ulici
neb večer v hospodě. On neposlouchá,
jen pozor dává, až ty skončíš svoje,
by pověděl, co ze svých novin vyčet,
což diskusí se zove v lidovládě.
Jak oni komárkové – efemerky
tak mínění tvé žije krátkověké
od rána do večera – zítra totiž
tvůj žurnál jiného cos předloží ti. –
Duch neprobuzen, mozek v nečinnosti
a duše zanedbána, – takto žiješ,
tak řídíš žití své, tak plodíš děti,
tak vychováš je; tak jdeš také k volbám
a holedbáš se, že svých věcí vládu
sám řídíš. Zaslechneš-li přece časem,
že Kassandřin hlas vzdychne kdesi: běda
ty odpovíš mu povýšeným smíchem,
jež rozšafnost a moudrost tvoji značí.
A zatím moh bys nosit prázdnou tykvi
na místě hlavy – což by prospěch mělo,
ze zjevu tvého styl by nebyl rušen.