Scholár jdu potulný
per theatrum mundi.
Kde chládek útulný,
cives verecundi,
na vsích se stavím, na ryňku měst,
pátrám v štítech po věníku,
kde bych mohl žízni k líku
spláchnouti douškem prach toulavých cest.
Siti mihi iuncti,
o salvete cuncti!
Za stolem přejte mi
hostinný koutek.
Kdy kdo ctný ctně druha hostí,
vykvete nám srdečnosti
čarovný proutek.
Na Mělník, vinný sklep,
veni laetus heri,
na stole bílý chléb,
crater vini meri.
Pomalu smáčím žíznivý ret
do poháru lípového.
Na mou milou, z vína ctného
kolkolem jasní se podmračný svět!
O lux alma solis!
Vinearum collis
na slunci sluní se,
víno zrak slní,
pohár z lípy – znám ji v květu –
s vínem bzukot včelí v letu
hlavu mi plní.
Libé jest – ani med –
vinum hoc amarum,
na ráj se mění hned
vallis lacrimarum.
Průzračné mlhy stříbřitý dech
nad slunným se krajem třese,
kde se lehčej hlava nese,
bujnější srdce tep jarý má spěch,
„Acquam serva mentem...“
Sed me hic libentem
mrzoutům na vzdory
objala radost.
Líp, než v aule hájím these
syllogismu na řetěze,
pěje má mladost.
Ze sklepa hlédnu ven.
Ad oculos meos
pravda-li, či jen sen?
Arcani – re Eos?
Sluneční orloj na rohu zřím.
Nápis na úvahu stačí:
Stín jen žití chvíle značí
a to, kdy slunce jde obzorem tvým...
Umbra signat horas...
Laboras et oras,
radosti opojem
jazyk si vážeš, –
kdy tvým dnem jdou v slunci stíny,
co jsi, budeš – – hlíno hlíny,
v trudu se tážeš.
Charonův vetchý prám,
mors est contenmenda,
radou plá slunce nám:
umbra est depellenda!
Ale: co bude? za sluncem stín
nepíše dnů na orloji,
ač sta dotazů se rojí,
věčnost kdy ředí nám slzou krev vín...
Qui per umbras vadunt,
quieti se tradunt...
Od mžitek čistí zrak
orloje slova.
Osluněné Věčna kraje
neuhlídám, oči maje
jak za dne sova...
Života mrákotu
vagans en scholaris,
časnosti nicotu
idolorum in aris
znamenám okem, chápe můj sluch;
útaje však dirae mortis
in aeternae vitae hortis
zjeví mi bez stínů slunce jen Bůh.
Hora erit serena,
peregrinus Maena
z potulek vrátím se
přes kopky krtí,
jež ten beán Bios ryje,
v Almae Matris Kollegie –
bakalář Smrti.