Dali hocha na studie,
do Prahy, kde věda žije,
věhlas, moudrosť veškera,
chtěli z něho v slávě míti –
by se mohli pochlubiti –
důstojného pátera.
Běží roky jako vlny
zapěněné Cidliny,
školní běh snů, píle plný,
– vnadou – v žití jediný
ukončil se, ukládá se
k upomínkám jinocha,
by tam zkvétal v svěží kráse,
v níž se duch vždy pokochá.
A tu v duši Hanušovu
jako svatý jara dech –
– darmo hledám slovo k tomu,
odumíráť na ústech!
Mládenec se zamiloval,
citů vlnou ráj mu ploval,
mluvil jako z vytržení,
duch se hroužil do blouznění.
V malé, nízké chatě ve Prachově
kvetla milostně a karmínově
Milča, růže pučící.
Jednou jen ji Hanuš zočil,
a už v jinou dráhu vkročil –
slastiplně zářící,
naděj v oltář měnil v plesu
za naděj v krb domácí;
překážky se šklebí v děsu –
Hanuš víry neztrácí –
a již u rozkošném chvatu
Milču, ženu vede v chatu.
Divočeji nežli z jara
s povodní když pádí sníh,
rozzuřil se, zlobou hárá
strašlivý hněv příbuzných.
Bába Anna – otec, matka,
bába Eva – matky máť,
každá jako zmije hladká
syčí : „Bůh mu žití zkrať!“
A pratety dvě – tmy noční,
skřehou: „Ďábla dílo počni,
blaženosť jich rozkotej,
za to chcem’ – na spásu víry!
být tu tvými všechny čtyry.“
A ďábel: „Tož vůli měj!“
Manželé však s jasnou tváří
roztomile hospodaří,
bůh, oč prosí ho, jim dává;
za krátko si vzornou pílí
zbudovali domek bílý,
a muž sobě s kloučkem hrává.
Kolikero takto roků
minulo jim v radosti,
až tu u zoufalém skoku,
se šílenou prudkostí
čarodějný rej se řítil –
bludičkami v letu svítil,
až jak chumel morový
do Prachovských skal se složil, –
běda kdo té doby dožil!
Tak jak zuby tygrovy
cení se bab zuby z dásně,
a jich vlas jak zaschlý mech
na skalách, jež ční tak krásně,
válel se jim po týlech.
Byly hrozny jak sluj hadí,
byly hnusny jako močál,
žel těch lůžků na kapradí,
kde jich mnohý zločin počal!
Vymýšlely muka choti
i té žínce roztomilé, –
už se skály slzou potí,
už jsou skály smutkem bílé,
kamenitá půda chvěje se
nad krutostí příbuzenstva,
hořce bloudí echo po lese
v smíchu bab – té hanby ženstva.
Kdyby skála skálou nebyla,
zkameněla by teď hořem;
proč jen obloha ta spanilá
nesplaví hnus lidský mořem!
Anna, Eva a dvě pratety
naváděly Milču k nevěře
mezi skalinami, pod květy,
v černých hvozdů tmavém jezeře,
zarděla se Milča krvavě,
odháněla s prahu baby.
„Pošetilá, s růží na hlavě,
přioděna do hedvábí
seděla bys štěstí na klíně,
ovšem bez Hanuše jedině;
avšak nechceš-li, je dobře též,
blaha všeho tebe zbavíme,
dítě tvé i chotě zničíme,
nuže, můžeš-li, těch ran se střež!“
Zavířila křídla netopýří,
svála ženin úsměv jako chmýří,
uhasila oheň v bystrém oku,
podlila je slzou v mocném toku,
setřela pel růměnce jí s tváře –
– mysl jak by svrhla do žaláře.
Od skal Prachovských se žene bouř,
láme stromy na výšinách,
mračno jako sivorudý kouř
vleče se až po skalinách,
a z těch mračen blesku divý chvost,
bije do hezounké střechy,
až se vzdává v milosť – nemilosť.
Pod ní lid ten bez útěchy,
oknem zírá k nebi nahoru,
k bohu volá – zase doufá veň,
žel, už šlehá k nebes obzoru
požárová rudá pochodeň.
Sotva Milča chytla děcko,
sotva muž se z domku potácí,
vidí, jak jim hyne všecko –
v hodině z nich budou žebráci!...
Noc se chýlí na krajinu,
spánek plaší bolesti,
ve skal tajůplném stínu
divného cos šelestí.
Zavál chlad – dech ledných splavů,
pláče Milčin synáček,
kloní sličnou, světlou hlavu
jako zlatý obláček,
přivírá ta smavá očka,
jak když ráj se zavírá – –
klesá ručka – sněžná vločka...
šíp hruď matky rozdírá,
s čela rve si kadeř v muce,
tiskne v křeči choti ruce,
volá k nebi černému:
„Proč, o bože na nebesích,
nepřeješ žít, těkat v lesích
synáčkovi drahému?!“
„Neplač, ženo, Milčo má,
ač se osud dotknul hrudi
krvavýma křídloma,
lásku naši nevypudí;
žes jak anděl bílá, čistá,
jako břízka stříbrolistá,
čím dál více miluji tě,
– nahradím ti tvoje dítě!“
Stichla matka osiřelá
v chotě vroucím pohledu,
zpomněla si na anděla...
a jak v tůni, u ledu,
zachvěla se mrazem palným,
ku balvanům hledíc skalným. –
Nepominul ani den
a mor děsný letěl dolem;
jako strašný, těžký sen
na skráň Milčin rozestřen
tuchy rmut, a rve ji bolem.
Nezašla pak ani noc
a choť Milčin raněn leží,
Milča úpí o pomoc,
Hanuš ale dýchá s těží,
cuká rukou, třese hlavou –
tu křeč hrdlo uchvátí –
ne, ne, rváti mukou dravou
nemůž’ chotě nechati!
Zjevilo se cosi v šeru,
Milča na to zakývala.
„Pro tebe jen na se beru
záhubu,“ tak zašeptala,
jenom ještě v záhyb šatu
nůž si utajila v chvatu. – –
Zarachotil drsný smích,
když se Milča přiblížila,
ode skalin zvětralých,
na něž luna stříbro lila,
zachvěly se smrčkové
na stržích se kývající,
kuliši a výrové
vyletěli sténající.
Napřed Milča běžela,
za ní čtyry baby hnusné,
sem tam břízka ležela,
jak kdy dítko v cestě usne,
chvilkou haluz jedlová
švihla Milču v hladké čelo,
pak se za ní – do slova –
hejno ďáblů rozječelo.
Vnikli pustou roklinou
do rozlehlých skalin týnce,
s Milčou, ženou nevinnou
v sídlo bab těch – do Babince.
Pod útesem prostým trávy,
na němž ani snítky mechu,
schoulen chrápal satan pravý,
z oka šleh’ mu zásvit dravý –
na Milče když utkvěl v spěchu.
Natáh’ rámě chlupaté –
Milča po svém noži sáhla –
klesla; šedým kamením
karmínová stuha táhla.
Než, touž chvílí Hanuš stál
zdráv a hněviv vedle ženy,
karmín ustal proudit dál,
a tu satan rozježený
v balvan proměnil se ve zlosti,
a bab čtvero v důkaz milosti
také zaklel v divoké kus skály –
by jim s jeho stejné sny se zdály.