V líbezném chládku tak milo je,
viďte že, lidičky zlatí,
čas nám jak potůček ubíhá,
který se mechovím tratí.
Šumivé koruny kaštanů
jsou jako ochranná křídla,
palčivé slunéčko nesmí sem
do toho snivého sídla.
Jenom ten okatý motýlek
vznáší zde křidélka chvělá
a jako laškovná myšlénka
krouží nám okolo čela.
Zrovna hýbá ptačí rej
haluzemi zšeřenými,
je tam zpěvu, jásotu – –
hned by člověk rejdil s nimi!
Jeť tak vzácna čistá slasť
v divných křižovatkách žití,
že když srdce najde ji,
nemůž’ se jí nasytiti.
Pod kaštany dětí shon,
zvoní smích i hovor milý,
v tom též hudba zazněla:
„Proč bychom se netěšili“...
Když se těším skvostně tak
v jarní kráse,
není-li to naposled,
vždy mi zdá se...
Prcháváť jak rosný kmit
blaho vždycky,
ale dlouhý, bez konce
žal je lidský.
Kratičké noci, dlouhé dny
vesele přezpívá
čilý ten ptačí nárůdek,
dokud dne přibývá.
Ale když červen pominul,
toť jako počátek rmutu,
ubývá světla, zpěvu, dne –
a byť jen o minutu.
Prachovské skály tak růžově
večerní záplava vroubí,
s šumotem lip našich dumavých
klekání hlahol se snoubí.
Skřivánek zpívá už „dobrou noc“,
jiní s ním souhlasí skrytě,
křepelka touží jen hlasitě
po pěti penězích v žitě.
Nic již. – Zem noří se v hvězdný sen,
vítr „spi sladce“ jí hude,
a byl-li lahodný zašlý den,
noc ještě krásnější bude.
Nezapadej ještě, slunéčko ty naše,
prodli mezi stromy, v štíhlém křovisku,
vždyť nám kreslíš v cestě duhovým svým šípem
zlaté arabesky na písku.
Budiž jako přítel trpícího lidstva,
jehož trudná stezka tmou se klikatí,
jemuž třeba světla, úsměvu a tepla,
jinak mrazivá je mdloba zachvátí.
Budiž jako posel neznámého božstva,
které hřeje, chrání, žehná, miluje,
paprskem svým blaží oko mučeníka
i zor vlčete, jež zírá ze sluje...