Mnich mladý o půlnoci povstal s lože,
a z cely vstoupil v tiché arkady,
jež zbudovány kolem zahrady –
vlas s čela stírá, tiše šepce: „Bože! –
Sen divný! – než, jak kámen ukrývá
se v hloubi vod, tak v mysli mé se ztratil;
již utonul, již zapad’ bez paměti:
jen hladina se vlnou zachvívá;
však spánek uprch’, dál a dále letí:
Ó sešli anděla, by mi jej vrátil.“
A v stín, kam stříbro luny nevniká,
ku kříži černému se utíká
a modlitbou snu paměť zaříká.
Než lehký vánek probudil se v sadu
a lehkým krokem vstoupil pod arkadu,
k černému kříži lehkým letěl letem
a vůni plných růží – plným květem
jež v sadě květly – s sebou vzal a dýchá
v tvář jeho, čelo horké líbá zticha:
modlitba prchá se rtů, z duše mnicha,
a dále letí s rychlým vánku dechem.
Mnich mladý vstal pod černým křížem spěchem
a spěchem kráčí dál v kamenném loubí,
zahradu růžovou jež kolkol vroubí:
„Sen divný! – tajemná však vánek slova
mi šeptal v duši: mluvou jeho vůně.
Moc kouzelnou ta vůně v sobě chová!
Snu obraz bleskem vynořil se z tůně,
než zapad’ zas a zase v hloubi tone
a nerozumím vánku mluvě vonné.“
Svit luny chodbu stříbrem pokrývá,
stín černý proudy stříbra přerývá:
mnich v černý stín a stínem tmavým
zas vkročí v proudy světla stříbrojasné:
snu obraz v duši meteorem žhavým
mu zasvitne a zasvitnuv zas hasne.
I stoupá arkadami, z arkad ven,
i stoupá kvetoucími záhony,
až odkud větřík vonná přines’ slova,
až tam, kde keři růží obklopen
se skvěje světlý obraz madonny,
jež dřímající dítko v klíně chová:
„Vrať ty mi spánku klid! Vrať ty mi sen!
Modlitbu nelze přivolati zpátky:
vrať ty mi klid! – hle! dítko spánek sladký
v tvém klíně objímá. Kdys odpočíval –
kdys před lety i já jsem v loktech matky
a v loktech jejích sny as krásné sníval.
Mne sirého ten klášter v náruč vzal,
a hochu malému se matkou stal;
že po pravé jsem matce netoužíval:
teď v klíně jeho nenajdu již spánku,
již uprchl a prchá dál – a dál?“
I zavřel oči: dech tu lehký vánku
se vzbudil zas a spánek, jenž se blížil
a oči jeho k odpočinku klížil,
zas uprchl, když vonná slova vlil
mu do duše, když vlas mu políbil.
„Ne! nepřines’ ten sen mi obraz její
a přece obrazy ty polotemné
a uhaslé se novým světlem skvějí,
jež rozlévá sen noci přetajemné.
Já sestru měl! – Kéž ruce na mém čele
by složila je chladíc bolné, vřelé,
tak jak ten větřík, který po něm plyne!“
I klesá – tváře k chladné zemi sklání.
A spícího jej našli za svítání,
an v spaní ke rtům svadlou růži vine.