Ať válka je, ať prší, ať hrom bije,
ať při volbách se lidé mrzačí,
ať svatby jsou, neb čtou se litanie,
to všecko pranic pro mne neznačí –
já jinou radost poznal zase v žití,
tak novou, novou, novou, novou, novou,
z hedvábné jsem si látky nechal šíti
překrásnou vestu – vestu fialovou.
Až přijde čas, kdy v sladkém roztoužení
s milenkou půjdu tichým večerem
a naše rty až splynou v políbení,
jež mluví o blaženství veškerém,
já budu cítit radost nehynoucí
tak novou, novou, novou, novou, novou,
hedvábnou látkou srdce budou tlouci –
překrásnou vestou – vestou fialovou.
Až přijde čas, kdy budu kandidovat,
pro vlast a národ až se budu rvát,
všem voličům až budu přislibovat
ráj nebeský pozemský za mandát –
přísahu složím na svá prsa mužná
tak novou, novou, novou, novou, novou –
vždyť bude pod ní náprsenka pružná
s překrásnou vestou – vestou fialovou.
Pak samosprávě věnuji se s chutí
a budu členem vzorných komisí,
kde blahobyt je v ruky dosáhnutí
a člověk vždy je blízko u mísy.
Má politika nezná žádných kliček –
je novou, novou, novou, novou, novou
a lidskou hloupost strčí do kapsiček
v překrásnou vestu – vestu fialovou.
V svém saloně přijímat budu vlídně,
vždyť srdce mám pro lidi prosící.
Dámičky pěkné z Prahy, jako z Vídně,
splnění přání mohou dosíci.
Převelkou obět jim přinesu v chvatu –
tak novou, novou, novou, novou, novou,
přijmu je třeba v noci bez kabátu –
ba svléknu vestu – vestu fialovou.
Noc bude kolem tichem prosycená
a já i lůžko prosebnici dám,
ať dáma to, anebo chudá žena –
jen stáří uctivě se vyhýbám.
A její vzdechy přímou cestou chytím
tak novou, novou, novou, novou, novou,
a její ctnost, jak staří kdysi kvítím
přikryji krásnou vestou fialovou.
Tak stoupat budu v hodnostech i ceně,
až budu pánem, jenž má erb i řád
a jako hofrát změním se i v jméně:
von Vestenherr se potom budu psát.
V svou závěť, v důkaz, že jsem vlasti synem,
myšlenku vložím rozkošnou a novou: –
dám vlasti darem s heslem: nezahynem! –
překrásnou vestu – vestu fialovou.