Sál plný prudkého byl kvapíku
jak větru jarní les...
A v ní krev vřela zpěvem březnovým:
opojné drahé dnes!
A vnímal pohled její planoucí,
lesk šíje, roby šust,
on, chlapec ještě nevyřknutým snem,
hoch nelíbaných úst.
Pak řekla: „Pojď, pojď se mnou do kola,
než kvapík dozvučí,
máš slyšet nejkrasší hlas života
v mém náručí.“
Však jeho neklid nevyřknutým snem
jen hlouběj potemněl,
a z jeho úst, těch nelíbaných úst,
pak tichou prosbou zněl:
„Rci mi, zda ten, kdo hledá, polobdě,
smí oddati se hrám?
Než kvapík dozvučel by, laskavá,
jak byl bych opět sám!“
„Pojď tedy,“ řekla, „pod hvězdnatou báň,
ty, který hledáš snem,
snad pochopíš, jak srdce dřímotné
se plní životem.“
A když již hvězdné nebe hledělo
na její mladý žár,
on slyšel vzdech, jímž dral se vášnivé,
však siré duše svár.
A pravil: „Sladko je mi s tebou být,
až bolest má tu mdlí,
já nestál dosud s duší sesterskou
tak v září souhvězdí.
Já dosud nemoh svěřit příteli,
s čím bojuji, čím mru,
dnes před tebou, ty horká, milostná,
svou touhu rozestru.“
Tu usmála se žena, jak by svit
kvetoucí v slunci štěp,
pak však se smála, jak by letěl sem
kvapíku prudký tep.
„Je-li tvá touha květným kobercem,
jen pozvi: na ni vkroč!
Však je-li mlhou, která stoupá jen
a neví kam a proč,
nech ty mé nohy tance dychtivé
se vrátit v plesný šum,
a sám své snivé mlhy stoupat nech
tu k němým nebesům!“
„Mám rád tvůj úsměv a mám rád tvůj smích,
já z obou cítím přec,
jak tvého srdce křídla rozpiatá
klec bolí, úzká klec.
Vždyť tichý úsměv praví:
rozumíš, jak teskním v hlubinách?
A výbušný smích dí jak zalkáním:
kdo dá mi volnost a vzmach?
Ó směj se jen mým slovům zmateným
a potupněji zas,
já vím, že čekáš, hledáš, nasloucháš,
kdy boží k nám promluví hlas.“
„Kde je tvůj Bůh, ty duše sychravá,
a kde je lásky žeh,
když necítíš svou vlastní oddanost
plát v mojích pohledech?
Ví každá žena, a ví z prahlubin,
že On je žárový proud,
i jeho lásku k nám jen láskou svou,
že můžeme rozžehnout.
Což necítíš hvězdy i jarní ten sad
se spínat v čarovný kruh?
a hořící srdce což nepraví Jemu:
miluji, tedy jsem Bůh?“
A tepleji, vroucněji smála se zas,
až člověk Bohem je jmín,
až splývá pod hvězdnou oblohou
svit se svitem, se stínem stín.
Jak rychle bledne v plamenu
lesk hvězdný, nebeský jas!
Jak rychle v srdce zklamané
dere se pozemský mráz!
A jaký ze rtů vychladlých
pak černý zasyčí ston:
„Kdo nesplnil, zradil, kdo porušil kruh?
Já? Ty? Anebo On?!“
I svěží úsvit, úsvit dne
jak by teď propadal tmám...
Bůh k nedocítění daleko,
a každý člověk sám.