Pěkní koně na výhoně,
štíhlích nožek koně jaří,
zem ohonem postýlají,
živým ohněm oči září,
uši stříhou, naslouchají,
zpět házejí lesklou hřívu;
švarní koně, bujní koně,
jak tátoši – ku podivu.
Kdo je pase? paní krásná,
hvězdu na bílém má čele,
a nad padlý sníh bělejší
řízu na ztepilém těle,
a má proutek zlatočárný,
když s ním jemně zašuchoce,
zařehce on, komoň každý,
a plameny blčí v oce.
Pěkní koně na výhoně;
kdo pojede na ryzáku?
Šváb pojede rozkacený
s hejnem havran a kršjáků.
Hoj, pojede na loupeže,
za ním šeré feny pusty
a kam vjede, zášť nasype
krvežíznivými ústy.
Pěkní koně na výhoně;
kdo se strako tebe chopí?
Aj kdož? Maďar hrdopyšný,
až svědomí v krvi stopí.
Okovaný silou těla,
opásaný šavlí křivou,
na zpěvácích, ubožácích,
páchať bude zpupnosť divou.
Pěkní koně na výhoně;
kdo pojede na tom sivém?
Slovák, aby Nitru bránil
v onom boji krutodivém.
Meč posvátný Svatopluka
do zhmožděné vezme dlaně
a svobodné máti Nitře
lavřín splete kolem skráně.
Pěkní koně na výhoně;
kdo pojede na tom vranci?
Mor, co nad bojištěm lítá
k boje divokému tanci,
a pohrozí Maďarovi
dechem zmaru, černou smrtí
a ty Šváby živou střelou
jedovatých očí zdrtí.
Pěkní koně na výhoně;
kdo pojede na bělouši?
„Já pojedu, slávská matka
v čele těch, co křivdu zkouší;
říza má se v krunýř změní,
hvězda čela v blesky živé,
zlatý proutek v pádnou ocel
na ty pluky závistivé.“
Pěkní koně na výhoně;
kdo pojede na té plavce?
Kdo pojede? aj, neznáte
Radihostě Turohlavce?
Sokol vzlétne ze Šišáku
a tur rykem boju svládne
a svinutím meče blesku
sto životů ve hrob padne.
Pěkní koně na výhoně;
kdo tě spoutá, Tatraníku?
Perun, co má z ohně oko,
z hromu mlat a z blesku dýku.
A jak hněvno zahlaholí,
a jak z oka šlehnou záře,
bude padať vražda s hněvem
na vyzáblé hrůzou tváře.
Pěkní koně na výhoně;
kdo pojede na té brůně?
Ladná Vesna, nesoucí se
za slunéčka zlaté tůně;
nač pohledne, v květ se zvedne,
z krve bratrů růže zkvitnou,
a na hroby co ozdoby
hvězdná zář a věčnosť svitnou.