Noc se šíří, tma se množí,
vozka k sobě sám:
„Pod plachtou dnes vzácné zboží
skryto mám;
chorý mužík, jen se třese,
ale peněz dosť a dosť;
spí, kdo zná ho? hlouběj v lese
pomohu mu na věčnost.“ –
Jednou ránou v děsném vzchopu
muže ve snu sklál,
vrhl s vozu do příkopu
a jel dál.
„Proč pak bych tě,“ v smíchu praví,
„bezduchého dále vez’?“
koně ržáli, u nápravy
lkala šárka; skučel pes.
Jeli sotva na sto kroků,
pes štěk’ pod plachtou,
koně řehcí, bokem k boku
k sobě lnou.
„Co vás straší, ty-li keře
či ta nemýcená hať?“
A hned bedliv v ruce beře
poplašené za oprať.
Marno! Ruče s vozu leze –
pravda-li, či sen –
v zadu na rozvoře veze,
vizte jen,
toho, jehož hodil stranou,
opasek by plný měl:
„Ještě žiješ?“ novou ranou
muže zvrátil, dále jel.
Jeli sotva kroků dvě stě,
jeli v smrčnou mláz;
pes, snad že ho straší kleště,
štěká zas;
koně řehcí: „Hoj, ty spřeži,
jen se vzpírej, plaš a křič!“
A juž do hřív, až se ježí,
praskající šlehá bič.
Hůř jen! Znova s vozu skáče;
spatřil vyděšen
dvakrát ubitého spáče,
či to sen?
sklál ho, stepal; do příkopu
tuhé tělo zahrabal,
zděšení pln v divém vzchopu
na šejtrok sed’ a jel dál.
Jeli sotva kroků tři sta
v lesa černý kout,
zase koně ani z místa
nechtí hnout;
darmo nutí, darmo bije.
„Ej, což po třetí tam snad,
že kůň vzpíná se, pes vyje?
Tenť má život jako had!...“
Vskutku! Sedí na rozvoře
hrozný, rudý zjev,
z rány čela stéká spoře
teplá krev;
nech ho vozka stále kácí,
stále muž, ký siný děs,
na rozvory hrot se vrací,
koně řehcí, vyje pes!
„Jaká pomoc, jaká rada?
rychle prchá noc,
náhle v hruď mi skryla hada
vyšší moc;
juž se šeří... pro nebesa,
vůz i šaty samá krev!
Mám se vrhnout pod kolesa?
mám utéci houštím dřev?
Pomoci ni rady více,
lid jde se všech stran,
jedu, jedu ze silnice
na čakan;
zřím jak popravce mne vleče
na svůj otesaný peň – –“
Vzkřikl – spletl bič a kleče
pověsil se na lišeň!