Přižehnutá Anica...

Přižehnutá Anica...
Přižehnutá Anica, ej, jak švarná paní, jarostí a švižností rovna mladé lani. Ztepilá je, štíhlá je, veselá a ladná, od Tater až po Dunaj krasší není žádná. Krásná paní Anica v parku dům má bílý, věčité kde jasany větve k zemi chýlí. A já v parku koutek znám, besídka kde z klestí, tam horoucně líbat smím Anicu, své štěstí. 48 Sem chodívá blažena koupati se v zoři v zlatém ohni lásky mé, jako slunce v moři. Sem chodí i z večera, při dne snivém skonu, zde polibků záplavou v náručí jí tonu. Zde mě večer vyčkává, zde i chvíle ranní; zde mě nejvíc objímá, když se nejvíc brání. Zde v mých rukou svalnatých stulena si hoví, zde mou duši sítí vnad v moři lásky loví. Zde mě paží bělostnou, zpita vášně kvasem, poutá k ňadrům zvlněným havraním svým vlasem. Zde ohnivým rtíkem svým v prsa mi se vpíjí a jak v růžích ještěrka v loktech se mi svíjí. 49 Svíjí se a v rozkoších umdlévá, by znova žárem lásky ožila, Anica, má vdova. 50