Synoda vynesla svůj krutý soud,
že mlčet věčně, něm má být ten bloud,
jenž v otčinu svou navrátil se mnichem
a jehož výmluvnost je Římu hříchem
a papež Innocenc, jenž v Římě seděl,
jej ze vší Italie vypověděl;
ať v cizině se smrti dožije
žák Abelardův, Arnold z Brescie!
Tož Arnold dříve než by času ztratil
se k mistru svému do Francie vrátil,
leč přes zátopy hany k lidstva hodu
zas sentskou navrátil se na synodu.
Však sentský opat zákeřnými slovy
Sedmému napsal králi Ludvíkovi:
„Ó pane! Věz, že lotra trpíš v říši,
a zhyneš, tvá-li vůle nepospíší
a nevyhladíš po své říši všudy,
co Arnold volně káže: samé bludy.“
A stalo se, prch’ Arnold do Curychu,
by léčil králů nenasytnou pýchu,
a všecko kněžstvo z jeho slov se chvělo,
leč v ochraně byl Quida de Castello;
až do Kostnice prch’, kde volně učil,
ač král i papež týral jej a mučil.
Když papežem se přítel Quido stal,
k návratu Arnoldovi právo dal,
jenž otevřeně hájil práva lidu,
leč novou vrhl na sebe zas bídu.
I vedl k právu lid a srdnatosti,
by nebál podlé papežské se zlosti
a šlechty zchátralé a její kliky
a soustředil se v státu republiky!
Však Roger král a papež Eugen Třetí
a vasalové jich jsou rozezletí,
že města ztratili a svoje práva
a Arnold podněcovat neustává.
Bylť papež z Říma vyhnán se vším dvorem
a protloukal jen žebrotou se skorem,
sem tamo potloukal se po tři léta,
a volnost zrála, v Římě, v městě světa.
V tom Bedřich německý byl zvolen králem
a slíbil papeži, že v čase malém
jej na trůn dosadí a národ zkrotí
a zničí vše, co k odporu se srotí,
jen aby papež také v onom sporu
se po bok jemu stavil v hněvném vzdoru,
by pomoh’ vyplenit, co Arnold nasil
a v svém se Lateráně zatarasil.
Arnold byl střežen však a odveden,
lid o jeho dbal obezřelou stráž,
a v bezpečí hned z rána vyveden:
„Jdi mezi lid zas, strážce náš,
buď otcem nám, my věrný lid jsme tvůj,
jdi do kraje a chabé posilňuj,
by sílil se; snad brzy přijdou řeže,
v nichž dobudem svou volnost od papeže.“
Leč Němec Rudovous, jej znova stih’,
i jal a pevně v klepetech svých měl.
„Buď dvojí stráž při jeho veřejích,
sic prchne zas a pak snad pomoc není!“
A stalo se, leč vážně v divém ržání
lid žádal Arnoldovo za vydání,
leč papež nesvolil: „Jej nevydám,
spíš věčnou kletbou církve hrozím vám,
jej budete-li poslouchati směle
a ne zas mne: náměstka spasitele!“
Leč Římané hned odvětili k tomu:
Ne, nikdy, raděj v ssutinách svých domů
chcem zahynout, to Hadriane věz,
a posel tvůj, tvůj odvážlivý kněz,
jenž přines’ nám tvůj hrdý, smělý vzkaz,
byl probodnut a probodnem vždy zas,
kdo k nám se odhodlají statnou řečí;
jeť Arnold světec, který zlobu léčí,
je otec náš, je dobrodinec lidu,
nech si svůj vzkaz a nás nech v božím klidu.
A plakal Hadrian: Ó lidé zpupní.
A císař radil papeži: „Jen dupni
na tu svou rozkvašenou římskou luzu
a pusť v ni interdiktem strach a hrůzu!“
A stalo se; lid prosil, spor se vleče,
až senát v posled pokořil se kleče
i odprosil, by skončila se bída,
a slíbil hned, že Arnolda mu vydá.
Leč Arnold prch’, než papež by jej soudil,
až kardinál jej chyt’, an v zemi bloudil,
však nežli ve vlastní se krvi brodil,
campagnský ctitel věštce vysvobodil.
Vtom do Říma vtrh’ Bedřich rozhorlen,
a papež slíbil, jak král Bedřich ždá
jej korunovat první vhodný den,
když živého mu Arnolda v moc dá,
a obuv zlíbá mu při lidu shoně
a povede mu v jízdě jeho koně!
Král svolil hned a Arnolda pln chvatu
hned papežovi poslal po legátu,
bylť Němec, vše chtěl svému ku prospěchu
hned vykonat a v hruď se tlouk’ pln vzdechů,
jak štolba šel papežskou za brunou
a domů přišel s carskou korunou.
Pak hned byl Arnold do žaláře dán,
a aby nemoh’ prchnout, ukován,
a žalář silnou opatřen je stráží,
z té vyvést jej se nikdo neodváží.
„Teď, buřiči, už bude s tebou dost,
nic nezmůže tvá lidu hotovost,
chtěl’s bez zákonů našich hrdě žít,
chtěl’s naše statky, naše práva mít,
a kam jsi koli sunul svoji nohu,
tam bouřil’s národ proti nám a bohu,
chtěl’s na všecko, nač žádostivě hleděl,
by měl; by v našich domech pyšně seděl,
by našich polí užíval a statků
a jeho vzpouře chtěl’s a země zmatku;
tys chtěl proň maso, nám chtěl’s dáti kost,
teď ztrestáme tě církve na žádost,
že proti pánům svým jsi bouřil lid,
leč zkrotneš za týden – a bude klid!“
Byl denně mučen, denně vyslýchán
a vysmíván a tupen byl a štván,
byl bit a spoután, odřena... mu pleš,
jen drž! Či s posvěcením v peklo chceš
a ďáblům kázat, tvůj co smyslil pych,
i chlubit se jim, žes byl kněz a mnich,
by druž ďábelská v úctě se tě lekla
a nesmýkla tě do sedmého pekla,
kde na škvarek se záhy upečeš!
Proč vrátil ses a z kýho práva moci
bys klid a mír nám vzdorně vyhubil?
Lid bouříš proti svatému nám otci,
ej ďábel tobě mistrem v šalbě byl!
Jen mysli jitříš, bouříš; panské rody
i senát, lid; kam má tvá zpupnost vést? –
„Má k bohu vést, jenž žádá družné shody
a bleskem stíhne vašich duší lest!“
A svatá mše a kněžské posvěcení?
To u boha, všech otce – pranic není,
to výmysl je všecko satanáše
co rouškou podvodu, jejž církev páše!
Jen spílej dál a řády naše haň,
jen upírej nám lásku, úctu, daň,
kaž, by lid velel nám, ač dřív jen prosil,
a potom kliď, co hříchem svým jsi osil,
ty bohopustý, nectný pleticháři!
A ty, že stál jsi ondy při oltáři?
Tos leda ďáblům vzdával vděčné díky,
že kněze rdousili, tvé protivníky.
Jenž plazil ses mu u kopytných nohou...
Leč prosby tvé už pranic nevzpomohou,
a jisto jest, že záhy přijdeš k nim,
bys vdýchal v šílenství jich čmoud a dým;
jdouť čerti pro tebe, už mít tě chtějí,
bys změkl při škvaření na oleji,
aj, těšíš se už asi, vrahu, nuže,
kde senát tvůj a zda as peklo zmůže?
Kde senát ten, jenž kryl tvůj blud a lež?
Aj, zalezli ti roztoulaní psové,
proč nemluví dnes luzy pochopové?
Ba senát mlčel, bál se promluvit,
a mlčel šlechtic, mlčel všechen lid
a nedbal, že mu lidská práva brali
i podvolil se papeži i králi,
již starou vládu všecku na se strhli,
a ohlávky na lidu mezky vrhli.
A mnicha nutili, by odvolal,
a řekl lidu: „Bloudil jsem a lhal.“
Jen pánům sloužit musíš, sloužit máš,
ti chrání tě, jsou síla tvá a stráž,
a v úctě chovej Ježíšovo slovo,
zpět císaři dej, co je císařovo,
a pokoř se a navrať jim svůj dluh,
tak radili, čiň věrně, co chce Bůh.
Však neodvolal Arnold, mužně stál.
Já nejsem lhářem, abych odvolal.
Už nenuťte mne, dost! Chci duše klid.
V svých zemích právo jedině má lid,
to pravdy líc, vy chcete pravdy rub.
V svém právu lide stůj a nebuď hlup,
tvé jsou ty role, nivy, zahrady,
a za ty nebeř žádné náhrady,
a za to bojuj, statečně se braň,
a kdo to loupit chtí, těm polti skráň.
Jsi svéprávný, drž, co ti dali otci,
jen tak své bídě můžeš odpomoci!
Buď svoboden, v svá práva mužně vkroč
a nekloň se a nepros! Neotoč,
buď v Římě tím, co papež být chce sám,
či umírat chceš věčně, se tě ptám?
Vem v ruce zbraň a rychle nepoleň
a papeže i krále z Říma žeň!
Věz, mimo právo lidu práva není,
ať smrt mám hned! To moje přesvědčení.
To má je odpověď vám, rudí kněží.
A kardinálé k papežovi běží
a sápou se jak rozkacení chrti:
„Stvrď výrok náš, mnich odsouzen jest k smrti.
Však církev římská neprolévá krve –
tož uškrťte jej, uduste jej prve,
pak jako mrchu v příklad době příští
na kacířském jej spalte popravišti,
a katům děli: „Tam jej doprovoďte,“
a hnusný povel: „Do Tibery hoďte,
tak nepoteče krve krůpěj jedna
a duše jeho padne do bezedna.“
Když knězi konali, jak výrok zněl,
Řím všechen po dní deset v pláči dlel
a dlouhá potom léta ještě lkal
a jenom Bedřich s papežem se smál,
a korunovační když odbyt rámus,
Řím všechen zpíval „Te Deum laudamus!“