Zimní slunce v cudné horoucnosti
zlatou hlavu vzneslo nad obzor,
čarodějně krásný den se hostí
od nížiny říčné po kraj hor,
jimž pokládá zora v luny sledu
za čelenku zlatou čapku z ledu.
Jak dvorana v záři sterých svící
hvozd se zaskvěl sněžně vyzdoben,
tlupa jedlí s diamanty v kštici
pyšnila se jako kytka žen,
v jejichž vlasech opály se blyští
a v rej barev ve světle se tříští.
Královně jich chvojném ve vrkoči
jako z krve velký skvost se rděl,
pyrop snad, leč křídla měl i oči,
kmital se a třepotal a chvěl,
ba já mněl, že v šeru polosvětla
na té sosně živá růže zkvetla
Ty’s byl půvab ojíněných lesů,
jejich jara oživený sen,
míhal jsi se v bílých vloček směsu
křivým zobcem v snětech zavěšen,
z nichž, jak zdiven uviděl jsem z dáli,
v slunných perlách sněžné hvězdky tály.
Díval jsem se na tvou postať milou,
na zahnědlých křídel čilý šum,
a v mou duši divným steskem spilou
roj se snášel zkrvácených dum
z šedých končin dávno zašlých věků...
o Bohu jsem snil i o člověku.
Zaúpěl jsem snů těch krutou tíží,
rychlejším byl náhle srdce tep;
zřel jsem tě, jak na golgothském kříži
z rukou Spásy ostrý taháš hřeb,
a jak Kristus s probodnutou hrudí
znovu k žití s úsměvem se budí.
Poznal jsi, můj okřídlenče lepý,
že zde lásku, štěstí, mír a klid
ukřižoval různou vášní slepý
křivý soudce, neupřímný lid;
poznal jsi a napřed tušil’s asi,
kdo zde mře a přec se k lidstvu hlásí.
Že to Láska, symbol vykoupení,
kterou vraždil svárů běsný zjev,
že to Kristus, v posledním jenž chvění
posud všecku nevycedil krev;
dál že satan plodí záští hady
a že posud Golgotha je všady.
Ach, a nejhůř u nás, hůř než kdysi
Spasná láska k rozmnožení běd
na kříži je přibita a visí,
bok je proklán, potrhán je hled,
a kdo mimo kráčí, v tvář jí plije
a hrot hřebů hlouběj do ran bije.
Zhyne v zachmuřených mraků tísni,
nevzplane-li smírem každá hruď;
proto k tobě vroucí volám písní,
sdílný ptáku, pomocen nám buď,
a tu lásku, již hřeb svárů víže,
před skonáním s námi sejmi s kříže!