Smutně jako sochy v žhavé poušti,
opuštěné dávno tvorem živým,
se sklíčeným hledem, s proudem slzí,
na tom voru, který dávno asi
odpočíval někde ve rákosí,
ve rákosí vzkvetlém v bujnou houšť,
seděli ti muži z Galileje – –
Na jich jemné lepotvárné ruce,
v kterých staré sítě zpravované
němě drželi, se proudem slzy
hrnuly a namáčely sítě
potrhané, těžce zpravované,
které dlouho asi spočívaly
někde v prachu, v temném koutě chaty –
Bylo znáti, že ti muži dávno
sítí takých v rukou nevláčeli,
vždyť i ryby lehce, jako žertem
projížděly vodu kolem voru,
žádná však se neuchytla v sítě –
Vzduchem vály těžké, bolné vzdechy –
také vzdechy vyvinou se z hrudi
tvora stísněného marnou touhou,
bez naděje, víry v příští časy,
který všeho pozbyl, co mu v duši
tkvělo z dávných blahých časů mládí
mocně rozvětveným kořenem –
A tak seděli, a ruce v klínech,
byli jako sochy zoufalosti,
němé zoufalosti, která čeká
z dálky šedé svého Mesiáše.
A ty stíny, které bílé hory
k večeru již zanášely k vodě,
pokryly je jako temnou klenbou,
v jakých lidstvo sochy zoufalosti
ukrývá, by nezřelo jich líc. –
A tak budou čekat bílé jitro,
které v mladém světle kouzla svěží
chová pro ty, kteří zmdleli touhou.
A tak budou čekat bílé jitro,
které přinese jim Mesiáše
ve záplavě zlata slunečného,
po kterém jich těla vášní schudlá,
zoufalé jich duše vyschlé žízní
po Neznámém – touží, teskní dávno.
A tak budou čekat bílé jitro
na nejzazším voru bludné cesty,
nepohnou ni sítí ani vorem,
aby znikli hluboké té noci,
aby v ústret vyšli Mesiáši
– apoštolé nové, vábné Víry,
kterým žádný Rabbi neřek’: „Jděte!“ –
Hledali, však nenašli si Mistra –
a teď sedí, volajíce teskně
z hloubi srdcí matný obraz Toho,
který v žhoucích barvách v půdě zlaté
v mládí byl jim sladce vmalován.
Dočkají se jednou Mistra Toho? – –