Stovka falešná je, vím to jistě,
nálezu však nezahodím přec,
pořídím zaň v odlehlejším místě
důkladnou a užitečnou věc;
štěstí-li mi plnou číši dává,
proč bych medle v tváře mu ji vrh’;
kůň můj ryzák jaksi pokašlává –
vyjedu si na Chrudimský trh.
Vyjel záhy. – Do tisíce koní
do města se sjelo odevšad,
Marek trhem sem i tam se honí,
vranců hned, hned hnědek zkoumá řad,
o známé však ani nezavadí;
neptá na cenu se – k čemu hned? –
u cizích, jak opatrnost radí,
prohlíží si koně v zad i před.
Hle, tu jeden – kéž mi přeje štěstí –
štíhlých nohou, srsti nad samet,
výšky při nejmenším šestnáct pěstí,
bílých zubů jako sněžný květ;
krásné hřívy, svalnatého plece,
všechno pěkné: Marek ptá se: „Zač?“
„Za sto!“ „Za sto?“ Marek pro se vece –
„to je levné, blázen prodavač.“
Na oko s ním smlouvá: „Něco dolů!“
„Ani groše, slevil jsem juž dřív!“
„Aspoň pětku propijeme spolu...“
„Také ne; jsem cesty pamětliv.
Delší je, než vaše dozajista!“
„Tedy zač?“ „Nu za sto, jak jsem řek’!“
„Tu je!...“ „Tak,“ děl cizinec, „jak čistá!“
usmál se a schoval v opasek.
Večer doma Marek mnul si dlaně:
„Věru, věru znamenitý kup,
za babku je přímo, koupen maně,
všecek bez vad od kopyt až v chrup,
nemá chyby, nebude mít hance;
však teď na lože, jsem zemdlen juž!“ –
Sotva lehnul, slyšel řičet vrance,
a hlas temný volat: „Pojď a služ!“ –
Hupky z lože: Bože, co se stalo?
Zloděj asi!... Však, když přišel ven,
dvojnásobně jej to polekalo...
hrozno! Mluvilť divný komoň ten:
„Slyšíš, Marku, vsedni na mne zhola,
neber sedla – poroučím ti, slyš,
nežli slunce rudé zaplápolá,
něco zkusíš, něco uvidíš!“ –
Marek váhá, ale komoň velí:
„Vsedni, vsedni, nemám času, spěš!“
„Nechci,“ vece Marek rozechvělý. –
„Neptám se tě, nechceš-li, či chceš,
poroučím ti, jinak běda, běda,
desaterý dopadne tě trest!...“
Ač se vzpírá, Marek zděšen sedá,
v dlouhou hřívu zatínaje pěst.
Sotva vsedl, v ráz jak střela živá
letí komoň nocí; kam však, kam!
Země chví se, těžce vzdychá niva...
Sní-li Marek? Nesní, neníť klam!
Přes močály, přes hadité klečí,
přes rozrytá plece sivých skal;
zedrán hložím, v stálém nebezpečí
volá na koně, což ten však dbal...
Marek zbledl, rty neměly krve,
pocuchán byl vlas a zděšen zrak –
tak se vrátil s koněm z jízdy prvé...
„Marku, Marku, proč jsi pobled’ tak?“
„Neptejte se, je to zrovna báje!“...
Prodal koně: „Tak, teď volným jsem!“
V noci kůň se vrátil do své stáje
řiče, křiče: „Marku, pojedem!“
Marek zděšen; chce-li nebo nechce,
běží! Musí!... Oř naň: „Ruče, hej,
vsedni, velím, ven chci, kde mi lehce,
ne-li, běda! Na nový spěš rej!“
Marek vsedl... A jak střela živá
letí komoří nocí zas, však, kam?
země chví se, těžce vzdychá niva...
sní-lí Marek? Nesní, neníť klam! –
Tak je denně, chce-li nebo váhá,
mocí puzen Marek musí ven; –
povždy tatáž povětrná dráha –
povždy nové útrapy co den.
Hrůzou bled’, s rty bez krve a vláhy
strádal Marek, v důlky vpadl zor;
„Marku, Marku, zkostlivěl jsi záhy,
běs ti v duši sedí, v líci mor –
Mluv, kde’s jezdil, co jsi viděl v noci?“ –
„Neptejte se, probůh prosím Vás!“
„Snad lze usmířiti vyšší moci,
dáme na mše, snad že bude snáz.“ –
Kněz se modlil, vykropoval v stáji,
zažehnával – Komoň však jen ržal,
a zas v noci volal – dech se tají –
„Marku, jeďme! Jsi ty pecivál!“
Marno všecko! povždy hůř a hůře. –
„Pověz, Marku, směle, co a jak,
jinak nelze odpomoci zdůře...“
„Hrozno!“ – Marek vytřeštil svůj zrak –
„K reji právem oběšených druhů
komoňův mě nosí kvap a chvat,
s příšerami na řeřavém luhu
kolem sloupu jest mi kolovat.
Divnou píseň příšery ty křehcí,
křepčiti mne nutí se všech stran,
nemohu-li zděšením, neb nechci,
stíhají mne deštěm hrozných ran;
do krve jsou moje bedra zbita; –
děsné rány, děsný hodokvas, –
prsa zjizvena jsou, noha zryta...
Slyšte, běda, komoň volá zas!“
Neozdravěl; dán svědomí supu
Marek koňař sotva že se vlek’;
stokrát jel už od lestného kupu,
tu kýs k němu přišel pacholek
divné tváře, chraplavého hlasu:
„Marku,“ pravil, „hru jsi zahrál zlou,
na trhu tam neblahého času
zaplatil’s mi stovkou falešnou.
Taký peníz za komoně druha?
nechci soudu, zde svou stovku máš;
podruhé – juž tenkrát šlo to ztuha –
nepovolím, Marku; teď mě znáš!...“
Zděšen Marek z těžké procit’ mdloby,
stovku v ruce drže: duše dluh...
Spálil ji; měl pokoj od té doby;
na svém koni hrozný odjel druh.