Smutný večer.
Památce Paula Verlainea.
I já dnes, vasal nesmělý Tvých bledých nuancí,
praporec černý najdu v truchlivém svém Kastelu,
bych smuteční dal znamení své věrné Byzanci
a vonné seno senesu ku prahům nastelu.
A můstky spustím visuté, jež zvolna trouchniví,
ku síním biskupů, ku síním sněmů církevních,
bych starožitný erb, já pozdní dědic marnivý,
dnes opět oprášil a vynesl ho k slávě z nich.
A smutná moje provincie zpustne ještě víc,
co mdlobou sláblo dosud nehnutě, vše klekne si,
až luna bledě zkalená, v nervose churavíc,
ve Tvoje daleké a černé padne pralesy...
A nad mým krajem přes půlnoc se dlouho bude chvít
jen lesních viol smích a ironické hallali:
vše bude v něm, po čems kdy zatoužil, co chtěls kdy mít –
i delikatnídelikátní smutek těch, již dlouho váhali...
25