Upír.
Bylo to v jakési temné krajině
se zlatou skvrnou luny kdes nahoře za mraky,
v krajině neznámé, bázlivé, rozplizlé, bez stínu, bez světla,
kterou jsem nikdy doposud nešel,
když jsem ho shléd...
Mihl se nízko a tiše nade mnou,
v bledých barvách jemné a staré litografie.
Znavený jeho obličej, sličný a bledý,
na čele se svítilnou očí zelených pod srostlým obočím
bázlivé černé oči mé pro vždy atropinoval...
Nesl se tiše v páru svých upířích křídel,
kovově černých a sametných, napnutých v obrovském rámu,
jež stínily celou oblohu,
a pod jejichž rozmachy pryskaly hvězdy
bez vzruchu, jak žhavý roj divokých, kovových včel
z osykového pralesa vichřicí vyplašených...
Poslední potomek mocných kdys rodů vévodských
neznámou letěl krajinou,
v návratu od svojich vášnivých, bezděčných milenek,
na úzkých sevřených retech
jich teplé budoucí mateřské mléko a ňader jich krev.
39
Bylo to v temné jakési krajině,
bázlivé, se zlatou skvrnou měsíce,
kudy jsem doposud nikdy se neplížil,
když jsem ho shléd...
Jeho, posledního suveréna, z mocného kdys tak rodu,
před nímž se bázní chvěli měšťané, magnáti, králové,
a jejichž dcerky pak tiché a stonavé
toužily po něm tajně měsíce, dny...
Toužily po jeho návštvěnávštěvě za tichých nocí měsíčných,
kdy čekaly, až zakryjí jeho peruti horká jich lože,
až jejich bílým masem proběhne jeho přítomnost
a až jeho lepkavý, drsný jazyk, v bolestném pocitu na ňadrech
jim zatrhá sladce chorými víčky očí zanícených.
Démone tajemných nocí, nocí se zlatou skvrnou měsíce,
nocí bázlivých, rozplizlých,
nocí bez stínu, bez světla,
se slabými záblesky lascivních primérných pudů na obzoru:
Ty hrdý a bílý barbare, milenče všeho chorého, bledéhobledého,
bezcitný a zase bázlivý, vznešený šílenče,
jenž živíš se zbylou vitalnou silou panenských šťáv,
stížených dědičnou atrofií,
symbole dekadence!
Je brloh, kam přede dnem zalézáš,
někde snad v černých krajinách Vévodství mého?
Nevím to –
ale zdá se mi za nocí tesklivých, podivných,
40
že duše má dělí se od těla,
a najednou dostává upíří peruti,
pod jejichž rozmachy prýskají bez vzruchu hvězdy
a krajinou bázlivou, rozplizlou, bez stínu, bez světla,
se zlatou skvrnou měsíce nahoře kdesi za mrakymraky,
dává se tichounce v let.
...A pozdě pak k ránu až, vrací se zmámená
mystickou orgií –
a procítá ve všedním parasitu,
jenž bídně provleče zase den v profaním hluku ulice,
jak bylo to v prokletém včerejšku
a bude ve zhnuseném zítřku...
41