Modlitba.

Modlitba.
O Bože tichý, silný, mlčelivý, Ty, jehož tuším všady v strachu mdlém, slyš tiché modlitby mé smutek živý, jak teskně lká mé duše pode sklem. O Bože tichý, mlčelivý, silný, Ty, jehož tuším všady pustou tmou, k mé duši smutkem třesoucí se přilni a uvaž nekonečnou bídu mou. O Bože, silný, mlčelivý, tichý, Ty, jehož tuším všady přítomným, a jenž jsi viděl všecky moje hříchy: já chvím se, chvím, před přísným soudem Tvým. Slyš tiché modlitby mé smutek živý, jak žaluje Ti z černých očí mých – o Bože, tichý, silný, mlčelivý a zádumčivý v nocích tajemných. 30 Subtilnost smutku.
Předmluva. Před přivřenýma očima zašeřila se v dálce setmělá večerní krajinka v několika tazích v popředí, s kusem zeleného zlata na západě a tichým andante rozzpívané modře obzoru... Vysněný vzor subtilnosti. Vzdušná hallucinace, zladěná ve třech barvách se zbožnou náladou... Malá lodička smutně plove v nesmírné dálce bez vesla v zeleném zlatě... Porcelánové vížky intimního formalismu založené umělci po nedalekých návrších čekají na teplý vítr od žhavých břehů v chvílích inspirace, by zlehka jen zavál... Bílé praporce začínají vláti... Vítr od moře!... A porcelánové zvonečky, rozhoupány, opakují týž zvukový motiv loretánské litanie do mystického ticha a lodička bez vesla pílí k přístavním hrázím. Sedí v ní na dně sličný cretín (nelitujte!) vybraného a delikátního mozku, tiskna hlavu na bok lodičky, v strnulé pose polokleče, pololeže, beznadějně hledě na zhasínající zlato západu. Teplý vítr cizí inspirace čechrá mu ohnivě plavé vlasy a on nadšené zpívá... 31 Zpívá to jeho táhlá dušeduše, štíhlá a stonavá, bloudíc tam někde nahoře po tom setřelém, do rudohněda již spáleném zlatě – a ústa a sluch o tom neví... Zpívá stále tuže beznadějnou svrchovaně naivní balladu vzácné průhlednosti, v jejíž dvou slokách plochá jeho básnická hlava vyzpívala před lety ve chvílích zajetí všechen svůj delikátní smutek nad ztrátou svého jediného Přítele... Sklon intelligenta k pavoučímu charakteru. Hallucinace malého stlumeného světla uprchla zmateně do neplodné studené tmy, zlekána tou tiše zvoněnou hranou reality... Tvary pozvolna dohasly v tichu... Uvědomoval si zvolna... Jevilo se to pro něho jako záhadně nevysvětlitelné (neb jeho subtilní mozek nechápal už dosahu smrti)... a přec tak určité a nezvratné faktum. Tady leží ve tmě na fialově průsvitavé jeho dlani – černá skvrna s bílým křížem na zhubenělém zadečku – a on nad ním, nejsa mocen zvuku ni pazvuku... Oblévá ustrašeně dlouhým pohledem svých rozšířených zornic, jaspisově opalisujících v šeru žaláře, jeho mrtvolu měkkou a dosud vlažnou – jakou ji cítí jeho uzounké 32 a jemné dlaně, dressované v pavoučím pletení. Popelavou pletí jeho sličného obličeje třese tichý smutek. Smutek ne člověka – neboť zvuky lidské řeči dávno mu vyprchaly z hrdla – ale smutek ubohého individua, jehož těžký a nádherný slovní apparat bývalého intelIigenta se procedil ve velice jemné sikavky pavoučí, jehož mozek se znivelloval k dokonalému porozumění jemným kapricím osmi pavoučích očí a k benevolentním gestům několika párů pavoučích noh. Smutek z jiného života, jiných příčin, smutek krajinek intimněji nazíraných, převzácný sublimat drobounkých nálad, smutek prchající lidskému slovu, jež marně uzavírá kompromisy všech známých method zachytit na svých hrubě skrojených hranách hedbávitě třepený lesk jeho nuance... A úpění neznámých moří tam z dola, odněkud z hluboka, ze tmy, zvoní teď tence a vytrvale na smrt Pavouka dlouhou, celkem však zcela lhostejnou hranu. Nezbytný rys z jeho způsobu života. I sladké soběvyhovění, ač řídké při jeho tělesné slabosti, proč nutné při dlouholetém žaláři, jež zlehka ve fialových závratích občas se 33 dostavovalo, mnoho ztratilo na své bývalé neklidnosti. Bylo to už jen úplné pochopení sama sebe, tiché zbožňování sama sebe v nedostatku jiného smyslného boha. Byl to akt sebepochopení a cudnosti, vlažný muskatový odvar, po němž se přivírají víčka a tělem tiše proběhne pět, šest blaživých záchvěvů... Ztratil všecko násilí na své bývalé lidské surovosti a zuřivosti – jen ze široka rozevřené oči se nezvykle chvěly, a údy se tiše podávaly té řídké oběti. Nebyl to již onen rozlícený býk, jenž vrážel do osamocených zahrad, plných čistých lilií, by třísnil svou smrdutou slinou jich běl – byl to spíše osiřelý infant, vampyrská povaha po svém otci, kterýž zemřel na venerickou nemoc a jenž spojoval tichou cretinii pohlavního šílence s jakýmsi delikátním credem subtilního umělečka. Vznik jeho utkvělé představy. Když ho poprvé shlédl v žaláři, prchal sice s počátku před ním, ale brzy spřátelil se s jeho měkkým pohledem, s jeho tichým dechem, s jeho milou přítomností. Uzavřel s ním ochotný kompromis již při prvém pohledu na virtuosně tkanou a silnou stavbu jeho pavučiny... Touha po vzduchu (jehož představa nyní jen do široka modrá ho nejasně rozčilovala), to právě 34 byla, jež před časem uzavřela ono takřka otrocké přimknutí jeho duše, duše inteligenta, k fysiognomii pavoučí, k nizounké duši se symptomem cretinie. Pozoroval s bedlivým interessem celé dny, týdny, měsíce, roky Pavouka při jeho práci; ukracoval mu ji občas naivními ironiemi, stolovými anekdotkami, voltairovskými paradoxy, ba i vtipnými pantominamipantomimami, a při tom sbíral úzkostlivě skrovný výsledek jeho každodenní práce a spracovával ji horlivě svými dressovanými a trpělivými prsty... Ta myšlénka zarazila se již z dávna s tvrdošijností do jeho zjemnělého mozku, jenž ztratil veškeru sílu dedukce: napřísti si z pavučin lano tak silné: že by uneslo jeho tělo, tak dlouhé: že by ho sneslo tam na svobodu dolů k tomu melancholickému moři, kteréž slyšel nejasně hučet ve tmách... Kudy? A sta jiných otázek? Těch pro něho naprosto neexistovalo. Fixní idea po svobodě zúplna zhasila všecku jejich závažnost a nutnost na účet své vítězné tmy. Živil ho, ošetřoval ho... jen aby mu mohl vykrádati potřebný material. A čím dále šel za hranice možnosti státi se v myšlení, cítění a chtění Pavoukem, tím s větší pietou lnul k tomu svému bizarrnímu přátelství a tím více pociťoval celou tíhu svého egoismu. 35 Jedna z jeho sensací o Subtilném. A nyní mu tedy zemřel ten jeho jediný soudruh, dobrovolný trpitel a problematický spasitel... Nehybně spočívá se žlutě skalenými zraky a s křečovitě zlomenými nohami tady na jeho fialově průhledné dlani. Úpění neznámých moří tam zdola, zhluboka odněkud zvoní mu delikátní, dlouhou, celkem však lhostejnou hranu... A tam za tím úpěním, tam daleko na pustých březích pod věčným šerem – tam je vybranost, důvěrnost, jemnost... Zavřete jen znavená víčka svá, ztište se a slyšte... Gracieusně vinuté akordy tří prodlužovaných tonů jakýchsi neznámých dechových nástrojů imitují subtilní pochod zapomenuté koledy... Unavený tábor myšlének řadí se opět v dlouhé pluky... A již tiše jdou, ku předu nakloněny, do neznáma stoupajícím krajem v odměřeném tempu pastýřův a pastýřek. Jdou v mlhavé kraje, v zoufalství půlročních nocí... Jen stlumený fantom magnetické záře jemně červenými šálami svítí nad lesy, dalekými lesy a zálivy stoletého Ticha. Tenké věže vzdálených kostelců smutně se vynořují, zatopeny periodickou potopou. Slaví tam právě výroční den, a zástup krásných Madonn, sestouplých ze zlatých plechů pozadí, ponocuje v zámecké kapli na poradě, jež arci trvá příliš dlouho (chtějí ho 36 totiž uvítati zázrakem svých neposkvrněných těl, jež chráněny byly před slídivými zraky po několik století těžkým, bohatým rouchem středověku, a co zvláštního: vždycky s únavně stereotypními záhyby školy jednoho mistra...) Náhle umlkl trojzvučný pochod... Kostelce zatopila opětná potopa... porada na kvap skončena – a zdola tam z hluboka kdosi ze tmy zase vytrvale hučí neznámá moře onu hranu truchlivosti a tichého zoufalství. Feerie nad mrtvolou. Tedy mrtev, a zrovna teď, kdy rostly u něho slibné naděje na vyplnění jeho utkvělé představy. A ty trapné výbuchy jeho jednostranně vybujelého egoismu po vzduchu a širokém nejasném modru se nedostavovaly ani ještě... Oplakával dosud prostě přítele. Nepevné a rozplizlé jeho svalstvo, jež opalisovalo mandlovým leskem chirurgického preparatu z líhu čerstvě vytaženého, protřásaly hallucinace subtilného smutku, zabíhaly po tepně v přímočarých, konvergentních nárazech až na konce jeho tenkých prstů a tiše bubnovaly na pružných stěnách jeho dlouhých nehtů, nehtů vycvičeného pletače. Neskonalý smutek po něčem nevyjádřeném, 37 co viděl stále unikati, prochvěl mu vždy nervy, když zaslechl slabě zahučet moře... Smutek, kteréhož vy chápati nedovedete, smutek převzácný a diskretní, smutek vzdálených pohoří, jichž dosud nepřešel nikdo, smutek nových linií, jehož finessy nemožno zachytit v hrubých konstrukcích vašich slov a na drsném a špinavém zrcadle vašeho profaního vyjadřování... Zpíval mu teď tím svým altovým, blahoslaveně tichým hlasem minitieusní a nádhernou pohřební feerii v nových rytmech, zachovávajících však loyalitu vymřelých rodů, zbožně otvíraje chorobné bohatství svých tenkých rtů... V téže strnulé pose polokleče, pololeže, na svých dlouhých a fialově průhledných prstech hedbávně lesklou a ještě vlažnou jeho mrtvolu s bílým křížem na zhubenělém zadku... A moře mu hučelo tam odněkad z dola, z hluboka, demonstrativní a nizounce váhavou, celkem však přece jen lhostejnou hranu. 38