XLVI. K té lidstva oponě se pídím –

Vítězslav Hálek

K té lidstva oponě se pídím – čas za ní kryje zašlá léta, a jestli odhrne ji, zvidím, kdo vládli od počátku světa. Čas rozhrnul ji z vlastní choutky, i vidím zrovna do průčelny, tam visí králové co loutky a každý z nich je nesmrtelný. Má o tom v ruce tlustou knihu, má podpisy a pergameny, však takto jdou již oudy z klihu, a pravý zmatek s jejich jmeny. Tvář bez podoby, prázdna, hlucha, jen krev jim kane s bledých spánků, a takto nikde stopy ducha, a světla jen jak při kahánku. „Jen zas to zahrň, půjdu dále, toť divadlo je příliš chudé.“ Čas usmál se: „A nemít krále, co vám z těch vašich dějin zbude?“

Patří do shluku

jeviště, herec, publikum, opona, obecenstvo, komedie, divadlo, autor, divadelní, potlesk

447. báseň z celkových 509

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. X. Tutti quanti. (Jaroslav Vrchlický)
  2. LAFAYETTE. (Josef Svatopluk Machar)
  3. LXXV. V PAUSE (Josef Svatopluk Machar)
  4. Má plachá královno, třebaže jsem Tě sám (Stanislav Kostka Neumann)
  5. NAD NOVÝM DRAMATEM (Jiří Mahen)
  6. Sonet dedikační. (Josef Svatopluk Machar)
  7. Zbabělci. (Viktor Dyk)
  8. O věru, zšílet musil by, (Jiljí Vratislav Jahn)
  9. ONĚGINSKÝ KUPLET (Jan Neruda)
  10. HROB BÁSNÍKŮV. (Antonín Klášterský)