Ó moře, jak tě miluji, ó moře,
veliký praobraze nekonečnosti,
symbole věčnosti
v svém harmonickém zmítání a tichu!
Já žila v oblasti tvých záhad ve pokoře
a v zapomenutí všech světských smutků, hříchů,
já žila v okruhu tvém čarovném –
ubohé lidské srdce na tvých vlnách hořící,
a ty přede mnou obrovitým, nesplněným snem
jsi vítězilo, moře, do apotheosy náladu svou měnící.
Napila jsem se volnosti tvé, vzduchu tvého, vůně,
tvých barev odpočinku, plných světlých nadějí,
paprsků, které v tobě lámou se a ztrácejí
a bloudí v hloubce nesmírné tvé tůně,
napila jsem se odpoutaných snů tvých obzorů,
do zlata břehů vzdalujících se a mizících,
tvých očí, skrytých jako v keřích hořících,
napila jsem se vznikajících tónů rozluky a spojení
ve fialových stínech neohraničených prostorů,
tvých duší, na dně nepřístupném zakletých,
a moře, moře – temnot tvých,
tvých temnot, plných kouzla nesvětského záření.
Napila jsem se tvého ticha půlnočního,
jak polibků za odbíjení hodin nečekajících,
tvých bludných plachet, stožárův a korouhví jak vlasy vlajících,
tvých přístavův i břehů, míru z hájů, zahrad kynoucího,
tvých závratí a bouří, potácení, hudby příbojů,
tušení zemí neznámých a tvého blednoucího
splýváni s oblohou a klidu jako příkrovu
skleněné rakve, vln tvých usnutí
v nachovém slunce zrození a jeho zhasnutí
v modrosti luny, – lásky k domovu
velikých sil a pravd a neodvratných zákonů,
tvých, moře, hlubin, výšek, blízkosti tvých hvězd,
tajemných lodí nezvěstných a nenávratných cest,
kde spouští kdosi neznámý snů věčnou oponu.
Ó, moře, já se dotýkala mrtvých rukou,
těch žlutých prstů, rostoucích z tvých propastí,
já rozuměla vinám tvým, jež jako srdce tlukou,
i těm, jež mlčí důvěrně, jež v bouři rozpoutají se i rolničkami zachrastí,
já v loubí měsíčných tvých visí všeho pozemského vzdálena
jsem v křídla volná toužila svá lidská změnit ramena,
vyprostit duši z osudných a drahých pout
a ztratit vědomí své jsoucnosti před bytím tvým,
a zahalit se vln tvých závojem a věncem perlovým
a bezejmenná ke dnům, ke dnům osamělým plout.