K SV. VÁCLAVU
Tys kdysi, kníže měkký, milující,
stál v modlitbě nad krásnou svojí zemí,
jak do našich dnů slovo chtěl bys říci,
jež láskou zablesklo by srdci všemi,
svatý Václave!
Tys věděl, co vše na tvou zemi čeká,
že nebude jí hodiny, dne bez příkoří,
a statečnost tvá vtělila se v reka
budoucí spásy – přízraku na bílém oři,
jenž, drahý přelud, věrně s námi kráčí,
korouhví slavnou cestu k cíli značí,
až vtělen v hrůzu zdeptáš plémě dračí,
svatý Václave!
Je hříchů našich víc’ než v moři písku,
my mnohou křivdu sami zavinili,
ach, odpusť nám, a zůstaň, zůstaň v blízku,
i mnozí hrdinové mezi námi byli
i oběti i ctnosti, lásky příval,
jak ty ses do našich snů vtěloval a díval,
svatý Václave!
9
A přišla chvíle. Osud ukonejši!
Ty všecko chápeš, obět bratrova byv meče.
Je tryzna ponurá, a rána krvavější,
když z dvojnásobných tepen moře krve teče,
svatý Václave!
Legendo sladká, modlitbo a písni,
patrone České země, ochrom naše katy,
budoucnost naši pohádkou své duše vysni,
a vysvoboď nás, láskyplný svatý,
tvá síla tajemná ať zdolá draky stohlavé,
tvá koruna ať volnost vyzáří z dna výhně krvavé,
svatý Václave,
svatý Václave!
1914
10