MRTVÉMU PŘÍTELI
Čtu listy tvoje, vroucně zadýchané
zasněnou hloubkou, duší plamenou
i řádky v horečce a ve tmě psané
s velikých vzletů jasnou proměnou,
tvé zpovědi a touhy, rozmach k činům
a teplé vyzvání k tvým andělům
v park podzimní a k smaragdovým stínům
zahrádky v Sevru, vzdané pocelům
se probouzejícího jara, v Paříž,
v jiskřící Paříž, Jenovefin zjev!
Ach, zřím tě, tvůrčí dychtivostí záříš
vnukaje mrtvé hlíně dech i krev
a snům svým skutečnost a svému vzletu
odvahu, sílu! Cítím krutý žal
v tvou patříc s tebou nedostižnou metu,
s níž celé srdce své jsi žhavě spial.
Opojen stojíš v družině svých postav
v řeholi dobrovolné mimo svět,
svým nejsvětějším křídlům věren ostav,
ó, slyším v samotu svou jejich let!
28
Tvé náboženství vznosným ohněm plane,
a dosud mocí svou mne ovládáš,
ať v tišině neb bouři rozpoutané,
mé duši jak své drahé sestře kaž!
Baudelairův pomník nad mým stolem psacím,
mé jméno na okraji s jménem tvým
kouzelně spojeno. Když cestu ztrácím,
úzkosti sejmi křídlům sklopeným!
Ty přítomný svým samotářství ritem,
skleň nade mnou svých vidin kopuli,
chci následovat tě v tvém chrámu skrytém
ať sen svůj rozsvítím neb zhasnu-li...
29