OSUD
V dalekou cestu, dalekou,
most dlouhý pne se nad řekou,
a v tempu cvakajících hodin
jde po něm zástup jako mrak,
na chmurných čelech jeden znak:
otcové rodin, děti rodin.
Zní zvony právě nad městem
všem nekonečným bolestem,
a srdce jejich roztavená
kovových slzí roní déšť...
Pak do tmy očí nevytřešť:
za každým stínem dítě, žena!
A mraky lidí jdou a jdou
tou vzduchu jasnou svobodou...
„Kde osudů je našich kořen?“
„Ó, Bože,“ řekl jeden z nich,
a poslední jak děcko vzdych’:
„Já k tvému obrazu byl stvořen!“
19
Most dlouhý pne se nad řekou
v dalekou cestu, dalekou,
a žhavým prestem lkají zvony:
„Již nevrátí se, nevrátí
z krvavých balad závratí
obrazů božích miliony!“
1915
20