Tak ticho jest, že zvuku není slyšet.
Ni na haluzi lístek nehne se.
V ta místa z dětství drahá znovu přišed
tak sám a sám teď bloudím po lese.
A ticho, které opíjí a mámí,
to velké ticho, které vůkol roste,
to moře ticha duši zalévá mi, –
a nevím proč, v mé srdce znovu, po sté
zapadá přání, nevrátit se zpátky
v tu lidskou bídu, starostem a hoři
se na vždy skrýti v toho ticha moři
a zapadnouti lidem bez památky
tak jako pták, jenž kolem přeletí
a zapadne a zmizí... Moře ticha
dál rozlévá se kolem... Slyšeti
jen z rokle kdes, jak osyka si vzdychá,
jak tajemnou by šeptala si řečí.
V daleku někde datel zvolna klove,
zas umlká a ticho je zas nové
a tím je hlubší, zmlklejší a větší...
A najednou v ty dřímající lesy,
v to neobsáhlé, velké ticho kdesi
pískání vlaku ozvalo se zdlouha –
daleko někde vlak to k městu jel.
A hlas ten jak se tichem lesů chvěl,
v mém srdci náhle vzbudila se touha
po cizích dálkách, po širokém světě,
po dálných zemích, dálných, cizích krajích, –
ta stará touha na sever či na jih,
či bůh ví kam vlak rázem zanese tě.
A jak z těch setmělých a tichých plání
se ke mně neslo vlaku oddychání,
mně zdálo se, že unáší ten vlak
mne kamsi daleko, ve kraje jiné,
v svět jakýs neznámý, kde krásně tak,
jenž od mladosti z daleka mi kyne,
jenž lákal mne a vábil k sobě vždycky
a láká, vábí celý život lidský...
A v chvíli té mně zastesklo se náhle
po ruchu života a neobsáhlé
té vřavě velkých měst a zdálo se mi,
že vlak ten unáší mne v chvíli té
do dalekých a neznámých všech zemí,
a že to ticho kolem rozlité,
to ticho rodných lesů mých se mění
v tu věčnou píseň života a ruchu,
v šum pralesů a vodopádů hřmění
a v hukot moře, který zní mi k uchu, –
v ten hukot moře, jemuž jednou z blízka
jsem naslouchal, jak mohutněl a vzrůstal,
v ten hukot moře, po němž se mi stýská
a po němž stesk mi věčně v duši zůstal...