To boží slunko dnes tak divě pálí.
K vám, pane hrabě, hosti jedou z dáli.
To boží slunko dnes tak divě plane
a upomínka v hlavě ustarané.
Já vidím zase poupátko to svěží,
v své zahradě mu rovna najdu stěží.
Já vidím ji a slza stéká tváří.
Ó pane hrabě, smutné je to stáří!
Ó pane hrabě, dcera má už v zemi,
jak byla krásná, přece dosvědčte mi!
Ó pane hrabě, plný rosné vláhy
byl její pohled zářící a blahý.
Já stále zřím ten úsměv její dětský.
A jak mé květy milovala všecky!
Jak růže začly kvést, již nevyšla si
bez růže, kterou v černé zatkla vlasy.
Jak růže začly kvést, vždy jednou spjaty
na mladých ňadrech byly světlé šaty.
Jak růže začly kvést, v tu chvíli na ni
mně žárlily, na krásnou svoji paní.
Ó pane hrabě, dcera má už v zemi,
jak byla krásná, přece dosvědčte mi!
Ó pane hrabě, pane hrabě, kdo ví,
kde zlomil jste mi ten květ liliový!
Vy nevíte? Ó jak to bylo: dcera
má ztratila se jednou za večera.
Ó pane hrabě, lidé měli uši:
vám čest a ďáblu prodala svou duši!
Ó pane hrabě, jak mi bylo bez ní!
Víc její píseň nad zahradou nezní.
Ó pane hrabě, za ta muka hrozná
ať stokrát větších vaše duše pozná!
Ó jak mi bylo, jak mi bylo, pane,
když zpět mi přišlo dítě milované –
A v jejím lokti plakal synek malý –
a v zimě jsme je oba pochovali.
A byl kol mráz a v sněhu spala země
a mrazivěj' a pustěj' bylo ve mně.
A ta, jež nad vše ráda měla kvítí,
mi musila tak chudá odejíti!
A pane hrabě, jeden kvítek ani
já nemoh' dáti do stuhlých jí dlaní...
Teď vzpomínám a slza stéká tváří.
Ó pane hrabě, smutné je to stáří!
To boží slunko dnes tak jasně plane
a upomínka v hlavě ustarané.
A hřeje to jak jarní paprsk měkký,
že tisíckrát jste proklet na vše věky.
A já bych zajásal tu mukou šíle,
že konečně i vaše přišla chvíle.
Vy kytici dnes nevěstě své dáte, –
hle, jak jsme se tu sešli jedenkráte!
Již k vaší svatbě vše se k zámku žene.
Mít květy budete, však – otrávené...