Byla z těch, jimž do kolébky
život lásky dal tak málo,
blaho, štěstí pousmálo
se jen zřídka, zřídka na ni...
Podepřela hlavu dlaní
v zádumčivých vzpomínkách.
Vzpomínala. A ten život
zvolna tak se plížil před ní
jednotvárný, chudý, všední.
Přec v tom snění usmála se.
Po létech tam zřela zase
vlídnou, známou, drahou tvář.
Viděla tam hrdé čelo,
oko jasné, úsměv v líci
jako tehdá při měsíci,
večerem když k ní se shýbal
a jí prvně ústa líbal,
líbal, líbal bez konce.
Pak kdys v pláči rozešli se.
On šel hledat slávu dálí.
Naposledy spolu stáli –
A pak zašel. Léta celá
čekala tak osamělá –
čekávala nadarmo.
Léta šla – on nepřicházel – –
Slyšela jen, vždy jak vzrůstá
jeho sláva – všecka ústa
mluvila jen o něm – ale
její srdce neskonale
po miláčku toužilo.
Dlouhá léta, plná touhy,
připlynula, zašla záhy...
Okem plným rosné vláhy
zas jej zřela –: mladá žena
v jeho rámě zavěšena
šla s ním nyní – jeho choť.
Je to román jako jiný,
na tisíce je jich všude,
všude oči pláčem rudé –
a co víc? – Zas odjel, na ni
nepohlédnul více ani...
Byl teď slavným, velikým.
A v ten večer zmlkla náhle,
v oku se jí mihlo cosi
jako krůpěj vlahé rosy...
Níž jen hlavu naklonila
a ta malá ruka bílá
maně sáhla po srdci.
Nebilo jí v této chvíli.
Myšlénky jí v divém víru
těkaly – až ke klavíru
usedla s tou bledou lící
a tak hrála při měsíci
dlouho, dlouho do noci.
A ten měsíc bledým stříbrem
ozařoval hlavu její
a v tom krásném obličeji
četl vše... V tom vzkřikla náhle,
jak by srdce mukou zpráhlé
puklo divou bolestí...
Ulehla. – A jaro kolem
opojivou plálo vůní –
ale žel, tu lkali u ní
všichni pro ten život mladý...
Květů dech vál ze zahrady,
zde smrt vála křídlem svým.
Je v tom, pro co mluva lidí
nemá slova... Jeseň byla
zem už chladně políbila,
když zas vstala prvně z lůže,
ulomená, suchá růže,
kterou záhy spálil mráz.
Tušila, že darmo, darmo...
Tušila, že víc se blíží
chvíle, kdy ty ruce skříží
na prsou, kdy srdce vroucí
přestane už navždy tlouci – –
a snad bude lépe tak.
A tak v jižních lázních kdesi
bledá, chorá sedávala,
její bílá ruka malá
ke rtům svadlou růži tiskla.
S oka časem slza tryskla,
se rtů časem těžký vzdech.
Kolikrát – ah, kolikráte
bude ještě sedět tady
a zřít vůkol na den mladý,
než-li na tu rakev chudou
někdo hodí první hrudou
a – – hle, jak se zachvěla.
Sestárlý a zamyšlený
kolem kráčel on – Ó divy!
Vzhlédnul na ni zádumčivý,
poznal ji, oh poznal... Rázem
vzkřik' a zachvěl se jak mrazem –
„Marie! – má Marie!“ –
Dívala se naň a k němu
pak ty suché ruce vztáhla...
a zas jako bolest náhlá
kmitlo jí to bílou skrání,
když se ptala v zpomínání:
„Kde tvá žena?“ – „Umřela.“
Nevýslovný, tichý úsměv
ozářil jí bílé čelo – –
A jak níž se uklánělo
zlaté slunce, v divném chvění
gloriolou usmíření
ozářilo její skráň.
„Ale viď, už neodejdeš,
viď, už vždycky budeš u mne?“ –
A v to její oko dumné
maně vzplála slza těžká –
Dnes to slunce déle mešká
na jich čele zářícím.
Byla jeseň vlídná, tichá,
tady v lázních, na pobřeží
moře vál vzduch čistý, svěží,
nebem první hvězdy vzplály
a večerem v tmavé dáli
zvolna hučel ocean.
A to moře kolébalo
dál a dál své šumné vlny,
nekonečný, kouzlaplný
večer níž se snášel k zemi
a byl tichý, sladký, němý,
velebný a hluboký...
Nuž a ona? – Teď, kdy našla,
co hledala žití celé,
jen s tou září v bledém čele
a s tou láskou v čistém oku
a s tím štěstím v přehluboku
naklonila hlavu svou...
Přece byla šťastnou tedy.
Ale žel, co tušívala,
stalo se... to byla malá
chvíle štěstí! – srdce vroucí
přestávalo zvolna tlouci
jako ptáče zraněné.
A tak první večer štěstí
prch' jí záhy... Do rakve jí
uschlou, zašlou růži její
v zoufalství tak němě podal.
– – Nevím, co bych ještě dodal;
neumím dál povídat.