Smí srdce ještě láskou zkvést
i zase láskou bolet, –
a přec už vše tak jiné jest,
čím dál, čím dál je do let.
A za sebe i vůkol hleď –
jak přišlo to tak zticha,
sám nevíš... ale zvolna teď
v tvé sny už podzim dýchá.
Jak rychle mizí život náš,
rok za rokem jak letí,
dnes najednou si vzpomínáš –
a hle, jak smutno je ti...
A jak to přišlo, nevíš sám, –
tak najednou a náhle
je cizí mládí vzpomínkám
tvé srdce chudé, spráhlé.
A zvolna cítíš v duši své
odvěký zákon růsti,
že, co tvým „já“ se dosud zve,
též kdys jen do tmy vústí.
I ty se dočkáš toho dne,
kdy skončen žití úkol,
i srdce tvé kdys ustydne,
jak jiní mřeli vůkol.
A neunikne nikdo z nás
té velké chvíli jedné,
kdy Smrt nám v srdce dechne mráz,
nám tiše k lůžku sedne...
I k tobě přijde ve chvíli
poslední v žití celém
a pozvolna se nachýlí
nad stydnoucím tvým čelem.
I ty staneš kdys na pouti
po utrpení mnohém,
bys těm, kdo ještě zbudou ti,
dal naposledy s Bohem.
I tobě ruce ztuhnou v led
a tvůj zrak též se zkalí
a hynout budeš naposled
tak žaložalně malý.
I ve tvém příští chvíle jsou,
nezbytné, strašné chvíle,
kdy tobě skříží na prsou
tvé mrtvé ruce bílé...
A přejde chudý průvod kdys,
pohřební průvod všední,
takový, jaké vždy i tys
potkával ze dne ke dni.
I tebe zahrabou v tu zem
a hřbitovními vrátky
kdo provodili tě až sem,
bez tebe půjdou zpátky...
A cestou zpět už o jiném
tví budou mluvit známí –
my zapadnem a pohynem,
i vše, co bylo námi...
A život, brachu, půjde dál, –
sen o velkosti, slávě,
jenž v poblouzení se ti zdál,
ach, jenom snem byl právě!
Ach, jenom snem, jenž snílku vhod
ti krášlí zápas denní,
když v trudech boje o život
už někdy síly není...
A zatím doplál boj a ztich’,
skončeny žití trudy,
a zač bojoval, nedostih’
ten celý život chudý.
A nikdy už tě nevzbudí
dne první záblesk světlý, –
s rukama křížem na hrudi
tvé tělo v prach tam setlí.
Ó trpký, hořký osude,
hle kolem jaro zkvétá,
leč pro tebe již nebude
ni jara, ani léta...
A opět skřivan vzlétne výš
a ty, ó tichý spáči,
ty nikdy už se nedovíš
že krajem Vesna kráčí.
A vše se znovu dočká dne,
kdy jde kol sama Krása,
jež na zem, která omládne,
své zlaté květy střásá –
Zas hnízdit bude ve stráni
pěnice v hnízdě starém
a žežulčino volání
se ozve každým jarem –
A každý květ zas vypučí,
hlavinku zvedne ze sna,
zas i k té mezi nejchudší
radostná přijde Vesna –
Zas budou znovu ptáci pět
a v lipách bzučet včelky
a srdcím vždy se vrátí zpět
ten lásky svátek velký...
A opojeni lásky snem
v magickém luny světle
milenci noví přijdou sem
v ty jarní luhy zkvetlé.
A zas ten máj se navrátí
v těch jarních nocí kráse,
v polibků sladké závrati,
kdy vše jim rájem zdá se.
A půjdou v záři měsíce,
kdy v srdci touha vzrůstá,
polibků sta a tisíce
na drahá tisknout ústa...
Jak plá svit luny magický,
jdou oba štěstím němi –
jen ty už, ty už na vždycky
tam dole’s pohřben v zemi.
Vše vrátí se: i květ i list
i klas, jenž v podzim zvadá,
i vlaštovky zas do svých hnizd
i láska v srdce mladá –
I skřivan vždy zas bude pět,
když umlk’ na čas krátký –
jen člověk nevrátí se zpět
a nevrátí se zpátky.
Jde, zajde, a jak pohyne,
i upomínky blednou,
až nezbude z nich jediné,
že také on byl jednou...
A vzejde jaro tisíckrát
vždy znova plné vděků –
jen člověk sám, ten zašel spát
a spát na věky věků...