Jest otrokem, kdo bez nadšení jde tu –
leč velikým, kdo peruť vzepjal k letu
a letí, letí posvěcen a nadšen
v říš světla, k slunci – byť i spoustou mračen
a chmur, z nichž každá jako můra padá
na volnou peruť, když se v dáli ztrácí,
než ochromená náhle zakrvácí
a potřísní si blátem peří bílé
tak často dříve, než dolétla cíle! –
Ba kolikrát, ah, kolikráte tady
se u nás k letu vzepjal orel mladý,
ah, kolik u nás čistých, mocných křídel
výš vzletět chtělo do oblačných sídel,
tam, odkud lidem v moře beze hrází
z drahého klína vzácné perly hází
a na skráň jejich bílé růže střásá
vždy svatá, věčná, nesmrtelná krása,
již jedni zovou uměním, já manou.
Leč kolikráte s duší rozervanou
a rány v prsou, na čele i v skráni
ti všichni zpátky klesli utýráni,
ah, kolikráte bez naděje tlouci
o zemi viděl’s hlavy jejich mroucí,
těch všech, z nichž každý v žití slávu hledal
a jimž ni skývu chleba život nedal...
A život náš, kdo jdeme dlouhou poutí
v klín umění mdlou hlavou spočinouti?
Náš celý život, to je mráz a kletba
a pustý výkřik, jehož nikdo nedbá.
Břeh pod námi se každým krokem láme,
a jestli někde cestou zanikáme,
vzkřik na ústech a beznaději v duši – –
co víc? Kol stejně chodí lidé hluší
a toho každý zapomene záhy,
kdo nedoletěl ani konce dráhy
a z půle zapad do prachu a bláta – –
I soudruh jeho mlčky dále chvátá
a myslí, jak tam bez pomoci hyne
dnes ten – a zítra osud zvolí jiné...
Však nemůže tak, nesmí déle zůstat.
Stín večera než v žití počne vzrůstat,
tu český herec, ten, jenž budil spící,
byl básníkem i knězem, slzu v líci
a úsměv na rtu, lásku k vlasti kázal,
dnes bouří hřměl a zítra kytku vázal
na hroby těch, kdo padli cestou před ním –:
O skývu chleba ve zápase všedním
utýrán, umdlen vším, co trudně prožil,
má vlastní domov mít, kde v klidu složil
by k odpočinku unavenou hlavu.
Neb prací svou kdo velikým je v davu
a nadšením a strádáním je větší,
má právo žádat, aby ruka něčí
vždy vlídně jemu dala růži, kterou
on vždycky výš si vezme v dráhu šerou,
když zase vzlétne, hrdý orel bílý,
výš k slunci svému, k zářivému cíli,
tam, odkud lidem tisíc růží střásá,
kde velká, věčná, nesmrtelná krása
a z bohů lidi, z lidí bohy tvoří.