Kraj v Pošumaví. Podzim tesklivý
kol opřádá vše mlhy závojem,
jenž jako tkaný z hvězdných paprsků
tak jemně, hebko na vše ulehá.
Tu bílým svitem zvolna utají
a zasypává propast bezednou,
pláň, z které život zvolna umírá,
květ, jehož život hasne v rozpuku,
strom, s něhož zvolna lístí oprchá,
jak mladost, sláva, láska, naděje,
sny štěstí, písně z srdce lidského.
A přijde večer se svým západem
a přijdou noci s hrůznou svojí tmou
a přijde podzim, krut a nečekán
a zima, zima, která mrazem svým
na srdce tvé jak upír ulehá...
A marné, marné, marné volání! –
Co výkřik jest, jenž dříve umírá,
než z prsou mroucích na ret vyplynul,
by bez ozvěny, léku, soucitu
v propastech ducha zmíral neslyšán;
co do slzí, jež oko nepláče,
jichž děsným žárem jenom zarudá,
jak večer nebe krví zaplane,
jež tokem živým ňader se skály
se řine zvolna, vlnou stékajíc
v ten otrávený pohár života...
Ó divý rej, až jednou překypí,
byť po létech až, vlnou poslední,
ať je to lítost, vášeň, neúspěch,
hněv, smutek, hoře, dítě zoufalství...
Tak v těžkých mukách vhroužen dumy své,
(co zatím ruka stěží rozhrne
tlum neústupných větví pralesa,
jímž potácí se krok ten opilý) –
já stanu náhle jako okouzlen.
Slyš z údolí ten nápěv podivný –
to klepot mlýna v sluch mi zaznívá.
Ó sladká hudbo v lesním zátiší!
Ó konejšivých písní akkorde!
Tvůj sladký souzvuk tím je duši dnes,
čím jindy matky tichá modlitba,
ah prostá píseň drahé matičky
– já vzpomínám si – v dobách minulých,
ó minulých, že nikdy, nikdy víc
se sladká jejich něha nevrátí,
ni květů smavých vůně opojná...
Ó v dobách těch už čím mi bývala,
kdy – ještě děcku – srdce svíralo
se předtuchou snad dnů mých nynějších
tak bolestně – ba zrovna jako dnes.
A matičko, vím, není vinou tvou,
že syn tvůj není, běda, není blah
a šťasten tak, jak snad si přávala’s,
že světem stále prchá bez cíle
dál, věčně dál – a nikde oddechu.
Dnes šumem města běsně vířícím
a zítra v snění starým hřbitovem,
žen svůdná ňadra v divé orgii
a zítra líbat starý náhrobek
a uschlý drn a křížek spuchřelý –
dnes z poháru, jenž věnčen růžemi,
se vínem, láskou, slávou opíjet
a zítra píti z číše zoufalství...
Však náhle snů mých chmurná osnova
se přetrhla – já zvednul hlavu svou
a poslouchal – hle, klepot mlýnských kol
se zvolna halil v závoj mlčení.
Jen ozvěna, jež bloudí po lesích
svým tajůplným křídlem těkavým,
ta plachým steskem po něm zavolá –
on běda, běda, víc se nevrátí.
Ba nevrátí, ba nikdy, nikdy víc
se nevrátí, jak jiskra života,
jež večerem tam právě shasíná.
Neb píseň má co křídlem zlomeným
o stěny bila ňader vymřelých
a po ruinách zašlé mladosti,
po luzích lásky záhy odkvětlých,
sfer slunečnem i pláčem propastí
i nekonečnem věků, sluncí, hvězd
a z květu na květ v bázni těkala –:
hle ve mlýně na loži smrtelném
– den v skonu plál a západ krvácel,
jak plakal by pro život ztracený –
ta mlynářova dcera jediná
dnes odcházela k břehům neznámým,
zkad žádný, žádný víc se nevrátí.
Já vešel v síň, neb bylo před bouří
a na hory se noc už snášela
a vichr vál tím krajem mrazivý. –
Já vešel v síň – a jenom pustý pláč
mne uvítal a smutek hluboký –
a více si mne nikdo nevšímal.
A nahlédl jsem v bílou světnici,
kde domácí kol lkali u lože,
a uviděl jsem matku stařičkou,
jak v pláči lomí těma rukama,
jež hýčkávaly dítě ubohé –
a starý mlynář stál tam u okna
a v dál se díval okem posupným – –
V tom náhle dcera vzkřikla na loži
a zmírající pohled ztrhaný,
v němž bylo více, než lze slovy říc’,
tkvěl na dveřích, kde stál jsem dojatý.
A naše oči jak se potkaly,
já viděl jen, že suché, bílé ty
své ruce vstříc mi němě spínala...
a pak jsem chvěl se v divé závrati
a v hlavě mi to náhle hučelo
jak rozbouřený, širý oceán
a oko plálo žárem horečným
a mrazivě cos žehalo mi skráň. –
Já poznal ji – ó děsné poznání!
já poznal jsem tu hlavu předrahou
a čelo to, ten pohled hluboký...
Ó Julie, ó zlatá Julie,
že tak jsme se, tak shledat musili!
Ty’s byla ještě zpola dítětem
a Julie, já tak tě miloval
tou láskou čistou, jako člověk můž’
jen milovati jednou v životě,
jen jednou, jednou... A já přistoupil
jsem k tvému loži – obě ruce mé
se vztáhly k tobě – a ty podala’s
mi naposled tu drahou ruku svou
a tak s tím vlídným, milým úsměvem,
ač trpkým trochu jako bolestí
a tak s tím dlouhým, dlouhým pohledem,
v němž bylo vše, jsi hlavu sklonila
a odešla’s. Ó Julie! A kol
se na mne všecky oči upřely,
jak nemohly by vše to pochopit...
A já tisk’ matce, která chvěla se
jak zlomená, ty obě ruce a
pak přistoupil jsem k otci u okna
a podal jsem mu ruku soucitně
a pravil jsem: – „Já vaši dceru znal,
ctím smutek váš a bol váš veliký.
Bůh potěš vás.“ – A tak jsem vyšel ven.
Já nevím, kde jsem bloudil noci té.
Snad byla bouře... Ano, zdá se mi,
že kolem mne cos řvalo divoce
a úpělo a jako plakalo,
a jako by v těch stromů haluzích
plál stálý oheň blesků zarudlý
a jako by se vše ty haluze
jak lidské ruce po mně spínaly
a jako by v nich cosi smálo se
mé bolesti – já nevím. Druhý den
jsem k večeru se vrátil do mlýna.
A na zápraží starý mlynář stál
a jak mne shléd’, šel bez slova mi vstříc,
mně podal ruku, jež se zachvěla,
a vedl mne do bílé světnice,
kde vysílen jsem klesl. Nato pak
mlynářka vešla – a jak shlédla mne,
zas rudé její oči omžily
se slzami a pustý její pláč
zas ozýval se mlýnem mlčícím.
A starý mlynář, hlavu ve dlaních,
co nad stolem se němě zadumal
a hleděl v prázno okem přivřeným,
mne ptala se, kde znal jsem Julii.
A já jsem děl, když u své příbuzné
kdys byla v Praze, že jsem kolikrát
ji vídával, však nikdy, pravil jsem,
s ní nemluvil – (v tom krví, cítil jsem,
mi zrudla skráň) – leč zajímala mne
ta nelíčená její prostota
a vlídný její pohled laskavý.
A pak jsem ji už více nespatřil...
– „Muž vzal ji domů. Tady ucházel
se o ní vdovec, mlynář bohatý,
kterému otec dávno slovo dal –
byl hodný muž a ve všem poctivý
a zachovalý, mlýn měl potřebí
už hospodyně... ale Julie
nechtěla nikdy ani mluvit s ním.
A pak kdys večer, když zas odešel
a otec zuřil, s pláčem objala
má kolena a k otci dolezla
a sepjatýma těma rukama
se vyznala, že v Praze miluje,
by nečinil ji navždy nešťastnou.
A na ta slova –“ (starý mlynář teď
vstal od stolu a s hlavou schýlenou
šel ze světnice) – „na ta slova muž
se rozlítil a svatě přísahal,
že lásku tu jí z hlavy vypudí,
a vyčítal jí nevděk k rodičům,
to nejhorší, čím lidi tresce bůh,
a vyčítal jí, její neláska
že předčasný mu kopati chce hrob,
by spala dřív ta hlava plesnivá – –
Co měla já jsem dělat ubohá!
Mne pálil v duši hořký její pláč
a její slze žehly srdce mi.
Mne bolelo to její mlčení,
když mlynář konal příprav ku svatbě
a ona jenom stále mlčela
a nechala se tupě líbati
svým ženichem – leč neusmála se
a jenom chřadla, chřadla víc a víc,
a když se podzim blížil, ulehla – –
a k ostatnímu pak jste přišel sám.“ –
Byl večer pozdní, když jsme umlkli.
Já nocí tou se díval sám a sám.
Noc byla jasná a vzduch po bouři
tak průhledný a hvězdy třásly se
mi nad hlavou tím leskem podivným –
vše bylo ticho, jenom lesů šum
tak hluboký a nekonečný vál
tou dlouhou nocí jako boha dech,
vše bylo ticho, jenom za mlýnem
kdes hučel splav. Vše v mlze spalo už,
i kola ještě stála bez hnutí
a jenom voda temně šuměla
a hučela tu dumnou píseň svou
a jen ty lesy oddychaly dál
mi nad hlavou. A měsíc zapadal
tak krvavě a mezi topolů
štíhlými kmeny rudý jeho svit
plál v umírání... Zrak jsem obrátil,
já nemohl se déle dívati
v ten ztrhaný a smutný jeho zrak.
A kolem noc už byla hluboká.
Jen tady v rohu, v okně světničky
plál kahanec u hlavy Julie,
jak dřímala ten dlouhý, dlouhý sen...
Já zahalil se úže ve svůj plášť,
ty noci v horách jsou tak mrazivé...
Pak odnesli ji z rána na hřbitov.
Ó Julie má! Tak jsem naposled
stál nad tebou, ty dítě májové,
ty krásné dítě prvních jarních snů,
ty nejkrásnější, svatá písni má,
ó Julie má, tak jsem naposled
tvou ruku tisk’, jak spjata na ňadrech
ten bílý křížek z kosti třímala
s posledním květem vaší zahrady...
Ó Julie má, tak jsem naposled
políbil v pláči bílou tvoji skráň –
a tak jsi šla s tím trpkým úsměvem,
jejž dosud vídám v pustých nocích svých,
když zdává se mi, měkká dívčí dlaň
tak horoucně že tiskne ruku mou...
a potom v ráz ta ruka zastudí
a já tvůj slyším výkřik poslední
a ztrhaný a blouznivý tvůj zrak
tak bolestně se na mne upírá
a slyším jako těžký oddech tvůj
a pustý pláč a tichou modlitbu
a hluboký a táhlý lesů šum
a vzdálené to mlýna klepání...
A vždycky ruce sepnu na prsou
a dívám se v tu širou, tmavou dál...