SETKÁNÍ

SETKÁNÍ
Proč ke mně blížíš se jak zmámený? Což nechápeš? Já upír jsem! Chceš, abych ssál tvé krve plameny? – Jak achat tmavý je můj zrak... Zlé znamení to, víš? Jdi dále, cizinče! Jsem démon! Nevěříš? V lod’ moji nesedej! Šílenství, její kapitán, Ji v brzku vžene v úskalí, A až se obzor zakalí V zlověstný nach, Ji roztříští a rozláme V dalekých končinách. Nevcházej pod můj krov! Tam černokněžník osleplý Své jedy vaří kloktavé Z bylin, jež sbírá v Smrti údolí... Ten přivítá tě úlisně A dá ti pít – A klidně bude chechtat se, Až budeš mřít... 35 Před oltáře mé neklekej! Já nejsem sakristan, Jenž svíce zžehá ke mši z rána. Můj oltář pokálen Je vínem orgií, K mši černé jsou tu jen Ty zlomky hostií... V mé lože nelehej! Chceš objat bílou nevěstu A vssát se v její chvějící se ret? Jsem ďábla maitressa, Mě líbal Bahomath, Já venerický jed Do dvorů vnáším králů zbabělých... Rty moje nelíbej! Toť rudý květ, jenž usmrcuje... – Že upír jsi? Nuž vrhni se hned Na tělo mé a ssaj mě, ssaj! Že šílený jsi kapitán? Nuž sedni v loď mou vesele, Hodíme sobě v kostky, brachu! Že’s adept tajných, kletých věd? Nuž zavdej sobě z číše opálové, Pij se mnou tmavé víno smrti! Že sakristan jsi černých mší? Rozžehni svíce na mém oltáři, Ať do tmy pusté děsem zazáří! 36 A pak-li z těch jsi též, Jimž žehná Bahomath, Mou bytost v kořisť schvať, Pekelnou rozkoší Ať v květu posledním a jediném Kaktusy horkých vášní vyrazí! 37