Co vyrval otec stínům nepaměti
a v knihu zachyt’ jako skála zvuk,
syn v lásce chrání, jako skvost to světí,
snad zamyslí se nad tím ještě vnuk;
však dál pak rychle jiné časy přijdou
a s jinou snahou, radostí a bídou,
co bylo, smyl už bouřlivých vln shluk,
a stará kniha, jak už to tak bývá,
kdes v pavučinách, prachu odpočívá...
Však dřív neb pozděj přec jí najde kdosi
a těžké desky rychle zbaví spon,
on čte a čte... Hle, oko se mu rosí
a je mu, jak by slyšel zníti zvon,
jak dávných let by táhla k němu vůně,
jak echem zněl by duchů smích i ston
a jak by těch, z nichž sotva zbyly kosti,
vál vroucí pozdrav k synu budoucnosti.
Vše, i ty hroby zarůstají travou.
Zda byl, kdo spí tam? Nebyl to jen sen,
že žil, že trpěl, mladou toužil hlavou,
že miloval, že tvořil v čtveru stěn?
Těch přešlých věk, jich bolesť, touha jará
již vnukům bude pohádka jen stará,
již poslouchají děti u kamen,
však poznají i z pohádkových nití,
že v celku přec – se opakuje žití.
Sic nedočtou se o zázracích reků,
již s mečem v ruce pokořili svět,
jen tichý obraz prostičkého vděku
jak v kouzelných by parách byl se zved’,
však i to blaží, když se síla ztrácí,
jen vědět silný že byl ve své práci
a velký snahou neznámý náš děd,
že v boji všedním, v denních strastí muce
měl hrdé čelo vždy a čisté ruce.
Hůř bude-li těm, kteří z těžké knihy
té kdysi setrou sžírající prach,
kéž z listů těch do bolestí a tíhy,
do toužení i do klopoty snah
jim těchy chladem zavane to k hrudi,
kéž nad nimi se nová síla vzbudí
a nový vzdor a nový křídel vzmach,
kéž mrtvých hlasem listy ty by zněly:
Vy přetrpte, jak my jsme přetrpěli!
Však ne, chci věřit, líp že bude jednou,
že v stopách otců dále dojde syn,
a vnuci již že s plesem v oku shlédnou,
co my jen plaše snili, jako čin;
pak ve svém štěstí a nad snah svým květem
i nad naším snad zamyslí se vzletem
a snem a touhou, jdoucí ze hlubin,
a pak z těch listů k šťastnějším nechť sklání
se mrtvých otců velké požehnání!