– – – – – – – – – – – – a jakož přál
jste sobě tedy, milý vlastenče,
já žaltář onen včera odevzdal
do rukou pana Dobrovského sám
a vyřídil i ten váš milý vzkaz.
Pan abbé, host jsa hrabat Nosticů,
v zahradním bydlí domku na Kampě,
a věru, že ten tichý města kout
jak stvořen, by v něm badal velký duch
o naší minulosti. Vzhlížíme
tam všichni s úctou, abbé Dobrovský
jeť sloup náš pevný, hlava Slovanů.
Než s obavou šel tam jsem tenkráte,
neb churav často velký Slavjan náš,
a Dr. Held ho léčí. Před lety –
tak povídá se – byl prý postřelen
na panském honě – jedna rána ta
v něm pohřbít mohla celý národ náš! –
prý nešťastná to byla náhoda,
dle jiných abbé ránu zachytil,
jež stihnout měla paní hraběnku,
kdož ví, co pravda? Jisto, že teď duch
je jeho časem mraky obestřen,
prý od té rány. Dlouho klepal jsem
na malá dvířka jeho zahradní
a nedoufal již, když tu, na štěstí! –
sám Dr. Held mi přišel otevřít,
jenž zná mne dobře. Hlavou kroutil sic,
leč když jsem žaltář váš mu ukázal,
přec povolil a „kdož ví, dobře-li
to neudělá?“ řekl s úsměvem.
Pak v zahradu mne starou vedl dál
a k lávce kynul. V modrém oděvu
svém – modrý abbé též mu říkají –
tam seděl Dobrovský a upíral
zrak kamsi v dáli. S úctou přistoup’ jsem
a se vzkazem váš podal jemu dar.
Vzal knihu, rozevřel ji, probíral
se listy jejími a čet’ a čet’,
nás nevšímaje sobě. Náhle však
vstal, vztyčil se, a oči přivřené,
svou natáhl páž jako v proroctví
a zvolal hlasně: „Nezemřela – spí!
Zas bude žíti, zase hlaholit
i s výše trůnu. Vidím, vidím věk,
kdy Slavjané...“ Leč všecko ostatní,
co mluvil dále, v jakýs nejasný
a nesouvislý romon přešlo pak,
a abbé zavrávoral. Mžikem Held
ho zachytil a rukou kynul mi,
bych odešel. Tak, milý vlastenče,
dík nenesu vám jeho za váš dar,
než myslím, že vás dosti odmění,
co napsal jsem vám. Věřte, že až mráz
mne obešel, když slyšel hlásat jsem
ho věštbu tu, ba všecek jsem se chvěl
i cestou domů. Krátká chvíle ta
za deset let by stála života!
On nevěří prý v naši budoucnost,
prý navždy mrtva řeč je národa,
a přec, jak divno! právě teď, kdy mrak
mu cloní ducha, jak by v časů dál
zřel jasněji než dřív. Ó, zdá se mi,
že víra vždy i jemu svítila
a že jen nyní září mocněji,
co temnoty kol, jako nejkrásněj’
i hvězdy planou v noci nejhlubší
na tmavém nebi. Snad jen styděl se,
snad bál se věřit stejně jako my;
než teď, kdy jeho oslabený duch
sil nemá poutat srdce, dme se cit
v něm vlastenský a hráze strhává
jak bystřeň jarní. Ondy – slyšel jsem –
jak myslivců pluk Prahou k Plzni táh’,
prý vyběh’ z domu, červenobílou
kokardu připiav, rázně s nimi šel
a volal stále: Resurrectio!
Snad zarmoutí vás, též však potěší
má zpráva dnešní. Všichni modlíme
se k Pánu Bohu, aby navrátil
mu zase zdraví, českou mluvnici
by napsal nám a jiné úkoly
dokonal velké! – Buďte také zdráv – –