Jsou spolu již dvě celá dlouhá léta.
Svou krásu, mladosť přinesla mu věnem,
a přec jí štěstí dosud nerozkvétá,
spí láska jeho chladným pod kamenem,
kde leží pohrobena ta první jeho žena,
již nevzbudí už nižádná moc světa.
A ji to bolí, že tak jako dříve
té mrtvé patří více, než jí – živé.
Tak osten cítí v každém jeho slovu,
té mrtvé stín se mezi ně vždy staví,
on žije s ním a zpět jej volá z rovu,
ten svadlý květ, a nevidí ten smavý,
jenž kvete plný vůně – ach ne, již také stůně,
jak neviděl bys mladou choť, leč vdovu. –
Tak bez radosti, naděje a síly,
a jak dni táhnou, v smutku hlavu chýlí.
Dnes překvapí jej, jak se dívá v touze
na mrtvé obraz, kde jak byla mladá,
tak nevýslovně smutně a tak dlouze,
a zítra zcela ve vzpomínky padá,
to po čase vždy znova, když přijde ze hřbitova,
kam chodí sám a za večera pouze.
A ona věrná, oddaná a tichá,
ni slova nedí a jen v skrytu vzdychá.
A na hřbitov jde sama také jednou,
k své sokyně tam mrtvé hrobu kráčí,
a jak když vody lomí kůru lednou,
tak dlouho tichá, klesá v hořkém pláči:
Ty spi a noc měj sladkou, jsem tvému děcku matkou,
však nech mi lásku, slyšíš? pro mne bědnou!
a nech mi jej, nech úsměv jeho líce,
tys nemohla ho milovati více!
A on stál za ní. Zved’ ji skleslou v bolu
a za ruku ji vedl ze hřbitova;
to od svatby šli zase prvně spolu,
co myslí, neřek’, šli tak beze slova.
Však jak se chvěje v muce, to cítila v své ruce
a horkou slzu spadlou na ni dolů
a nyní – stín se táh’ a cesty tměly –
v své ucítila ruce – potisk vřelý.