V své vlídné, světlé cele klášterní
u okna večer seděl Astorga,
ven hledě v dumách. V záři západu,
jež v jizbu šlehla, hrála na stole
po knihách, svazcích not a nástrojích,
se chorobnější zdála jeho líc,
jíž vzácný rod vtisk stejně zřejmý znak
jak umění a život. Předčasně
mu zryla čelo muka mladosti,
jež honila jej světem, jako list
když zmítán vichrem. – Jemu u nohou
mnich seděl mladý, mlčky stíhaje
i zář i stín, jenž přelét mistra tvář.
Ten ven se díval v snách a promluvil:
„Teď čárný as je pohled na město,
když v záplavě se koupá, v poslední
když záři na sta věží blýská kol
a staré zdivo rdí se, úsměvu
jak by byl zákmit přeběh přeci tvář
té vaší Prahy – aby za mžik zhas
a stesk a smutek se zas rozložil
i po městě i lidem po lících.
Já smutnějších jsem tváří neviděl
než tady v Praze; všichni smutni jste,
a truchlivý a divný smutek váš
mě tolik dojal a tak vábil k vám.“
– Máš pravdu, maestro – mladý řekl mnich –
jsme všichni smutni. Naši dědové
tu vytrpěli muka nesmírná,
a bolest jejich rysů na syny
i vnuky přešla, stále dědí se
jak minulosti odkaz, žaloba
jak tichá v každou tvář když vepsána. –
„Let řadu žiji zde – děl Astorga –
a nevím o tom; bratře, vypravuj,
co dělo se tu, jaké osudy
vás zkrušily.“ Mnich trpce usmál se.
– Ó, maestro, kniha, v které psány jsou
té země osudy, je plna slz
a plna krve; nechtěj, z počátku
bych převracel v ní listy, poslední
snad přečíst stačí, vše bys pochopil.
Znáš Týna věže, jež tu blízko pnou
se k nebi vzhůru. Právě proti nim –
sto let je tomu – stálo lešení,
a na ně vstoup – – – „Ó, zadrž!“ mistr vzkřik’,
„proč vyprávíš mi, co tak dobře znám?
Na lešení vstoup bledý statný muž,
by vzdorně přijal za svůj odboj trest,
ni svalem nehnul, nelkal, neprosil – – – “
– Ne, mistře, tak – děl mnich – ne jeden muž,
jich dvacet sedm bylo, jeden kmet
byl stříbrovlasý, všichni stateční
a vzácní páni, proti císaři
že zvedli odboj, svaté církve řád
že rušili, jsou katu vydáni.
Je pravda, hřích jich velký byl, leč trest
byl viny těžší, celá naše zem
v nich umírala. Jazyk z úst jim rván,
jim osekány ruce, sťata leb.
Ó, divadlo to hrůzné bylo as,
můj vyprávěl děd – – – Astorga se třás
jak suchá snět ve vichru podzimním,
na čele jeho mezi brvami
mu nabíhala žíla, blesků žár
zrak jeho metal, prudce vstal a páž
svou vytrčil, jak smazati by chtěl
ten obraz hrůzný, který před ním stál.
„Ó, hrůzné divadlo! – vzkřik – zřím tě zas!
Na lešení můj otec stojí bled,
leč vzpřímen, vzdorný; ještě promluvit
chce v chvíli slední, jenom s bohem dát
snad synáčku, jenž matky drže se,
jež zlomena jak v bouři lilije,
se dívá v slzách na smrt otcovu.
Leč bubny víří již, teď meč se blýsk,
a zkrvácená hlava kutálí
se k nohám matky, která umírá.
Ó, bído, bído! chmurná vidino,
kdy ztratíš se mi s očí?“ – – – Znaven kles
zpět do sedadla, k srdci sáhl si,
jak by chtěl zkrotit bouřný jeho tluk,
a zůstal bez hnutí. Leč za chvíli
se vzpamatoval, tiše promluvil:
„Bůh jistě dobře kroky moje ved
sem v město vaše; cítím, jenom zde
že dopsati své mohu Requiem,
v němž bolest má se slije s bolestí
té země celé – papír podej mi!“
Tu slzy v očích, mlčky povstal mnich
a papír podal mu, kde černalo
se hojně not již – mistr sehnul se,
pár not jen připsal a jak v myšlenkách
zpět padl v křesle – – – – Příliš unaven
jsi, mistře, dnes již – měkce řekl mnich –
nech práce již – – – Ó, probůh, mistře! – vzkřik,
neb tělo mistra mocně škubnulo
as dvakrát sebou, z hrdla úzkostný
se vydral ston a ropot chrčivý
a umlkl – – – Byl mrtev Astorga.