52. Ráno časně, co jen zmiznou svodní

Jan Kollár

52.
Ráno časně, co jen zmiznou svodní
Ráno časně, co jen zmiznou svodní
O ní snové, příštím jitřenky, Bývají mé první myšlénky: Přijdeli dnes aspoň psaní od ní?
Pak chvil čísla, dlouhých jako sto dní, A mil čítám ode milenky, Až kdy měsýc patří v studénky, Žel, dnem zklamán, oči rozpovodní. Proč sy život, štěstí mladých lidí, Ach proč lásky více nešetří, Která život dává, krášlí, řídí; Kdybych mohl, sámbysámbych zlaté mosty S hory k horám zdělal v povětří, Aby láska, zvláštní měla posty. 34