4.
Vznes se na svých ještě křídlách s nebe růžobarevných
Vznes se na svých ještě křídlách s nebe růžobarevných
Aspoň onéno milá ke mně památko nocy:
Náhodu jenž v vůli, přízeň mi obrátila v lásku,
A světy dva v jednom sloučila svorně cytu.
Byl to ten i vnitřních, času, místa i přírody kouzlů
Shluk, pode nímž v zřejmý vír samo srdce běží.
Dávno z očí v oči syc naše již v tichu bředly myšlénky;
Dávno za lávky cytům sloužili tisky rukou.
Však jako proud kdy malým valný hry odejme potůčkům,
Tak jí cos dosavád vázalo, tak mně, jazyk.
Ach kolikrát tlumačem musely stydu bývati kvítky,
Dnes kytara strun svých půjčiti, zýtra klavír.
Již slibné již ji stulených lpěly výjevy na rtech
Často, však vždy celé jsem slovo darmo čekal.
An hle, kdež nic vtip, nic písně neprospěla věrnost,
Tam s to jeden samoděk byl, v jara kráse, večer.
Oudol jest blažená šumnými ověnčena hájky,
Jimž daleká, stravnou daň, řeka dávno nosý,
Zámky kde zmužilost jindá, tediž oblaky sýdlí,
Z houště na kopce lysé výše a výše lezou.
Kraj samorostlými šlechtí tak příroda parky,
Žeť podobizny sy sem nádhera krásti chodí.
Na břehu, tať je pověst, zplašených prý z Řecka Milostnic
Hejna vidět v kolovém an plesy řádu vedou.
60
Sem v doliny květovým se vloudila lůno kadidlem
Zahrada, chybno či jí či kraji dáti předek.
Tuť vtipu násylné nikdý nezohyzdilo rámě,
Zvalby ji radše živou srdce čilého mapou.
Jeskyně, druhdy bohů ještě snad chrámy slovanských
Vůkol; v střed zelené roucho besýdku šatí.
Tam jdu, an, ó bohové! sama při zpěvě růže polívá,
A květy, jimž slunce sklíčilo hlávky, těší.
Vstříc ona: na ztepilých žert jí se a ousměchy lícech
Zářily, jež krotký mdlil, vděky jiskře, pohled.
Na spěchu lokty kasá loktuškou, an ve domácých
Nedbalkách oděné jen bylo volně tělo.
Ploula kadeř prostá po sněžném marmoře hrdla,
Z níž jako z oblaku dvě střílely blesky oči.
Čbán s ruky: jakž kráčí jazmín a lílie vadnou
V pokloně své hanbou vládkyni sočně hovíc.
Již štěbotem za lesy zpěvcy dne zapouzeli horkost,
Že krovu každičký v píšťalu list se měnil.
Sotva že již zvědavým uzřel červánky měsýčekměsýček,
Půlokem anť mu borů půl kryla ještě vrchol,
Tak se vše strojilo, v nevědoucých ještě co láska,
By dřímné outlých rozvylo poučky cytů.
Pak jdeme, zas to i tam klevetavše dlíce mlčíme,
Až se jeden ve druhém více a více tratí.
Dnes, ona dí, se snad chystá jaro slaviti svátky,
Tak nebe, tak se mi zem smáti do srdce vidí.
Ještě vězý ve rtech jí řeč, ticho achkati začne,
Ha! lká, nač mně osud slast tuto záštně kalí.
V tom nyje; již tužší ňádra vzdech rozklena ouží;
A v sklopeném stkvoucý již slzy víčku hrají.
61
Klid všudy jen stromové vzdech ten sobě šeptaly větve,
Na zkanulou bílé plénky sypouce slzu.
Však dost, zmizni trude z mé mysli, i padni co padni!
An cyt a Bůh a osud v odporu? nelze! poví.
Láskali pod zemské má víti se potřeby jarmo?
Takť outléhoby zem vítala hostě nebes?
Ne, rce, ne, buď zde za cyt cyt dávný rovně za dávný,
Nechť osutá sladké odplata zetře dluhy.
Vy rcete, co ste prvním v dně duší nevinosti polibkem
Cýtili, jimiž kdy věnem dar dala tento milost;
V náruči omdlévá; rty umlknou; tíše tichounko
Jen kdysy žval noční „věčně a věčně“ ohlas.
Však jeho outrpné kazyly zradu zřídla bublénky,
A při malém rozpial břečtan okénku peruť.
Hvězdy samé kynuly k službám; zornička besýdku
Strážila, přívětivé vedly kuřátka domů.
62