Dvě křídla obrovská se snesla k zemi;
jich úder chmuru prachu zvířil z půdy,
jak vojska dvě by v srážku pádila;
sjel s oblak pták – či duch – jenž perutěmi
půl nebe zatměv, prostřel v nivě údy,
jichž ohromnost ji v dálku pokryla.
Vzduch šedne v závoj neproniknutelný;
jen letec, jenž tu rozpiat odpočívá,
svým leskem oslňuje lidský hled.
On hoří ohněm, fénix nesmrtelný,
a zrakem plamenným se po nás dívá
v tu divnou chvíli, než se vrátí v let.
Hruď jeho z hloubi žhavým chvatem dýchá.
Toť oddech času na závratné pouti,
neb obr pták jest neobsáhlý Věk –
věk této země, jejíž křehká lícha
se jeho tknutím rozžíhá i hroutí
a rudé jiskry srší v pěny řek.
Věk člověčenstva, hemživého rodu,
jenž za jeho se drahou lačně pídí,
žít baží – z nepaměti v konce dob!
Věk nezměrný, jejž dějiny si v chodu
vždy mdlícím dělí na stoleté pídi,
by neschvátil jich v let svůj beze stop.
Zde úzká mez, kam na mžiknutí v klidu
věk mezi dvěma stoletími tane.
Hle, peruť jeho levá doniká
v dál v šerý západ, nedozírná vidu;
toť minulost; ta, k východu jež plane,
jest budoucnost, bez konce veliká.
A my tak malí, vratké chvíle děti,
k své brázdě připoutáni nitkou žití,
jej zříme, ohniváka, v blízku dnes;
my víme, že když bouřným chvatem letí,
v něm burácívá bitev hromobití
a s pýrem, s prstí smetá lidskou směs.
Však z dýmu země když se k hvězdám vznese
a křídlem zlatým plyna po azuru
když k písni volné naladí svůj hlas,
zvuk sladce kouzelný pak rozlehne se,
zvěst ideálu táhne duše vzhůru,
jak v píseň proměněný nebejas.
Zda zapěješ nám, velikáne němý?
Proč záhadně nám v oči jiskříš zrakem,
jak zvědavosti naší na výsměch?
Zda rouháš se, že vesmír s touto zemí
má pro nás cíl a střed jen v prášku takém,
v kry zemské drobtu, v hrstce půdy Čech?
Ten milý kraj – jest tobě zrnkem písku,
los jeho míň než pavučiny chvění?
To plémě, jeho tužby, památky,
vše zrakům tvým jest rovno mravenisku?
Řeč naše dávná – mušky zabzučení?
A naše boje – broučků šarvátky?
Tak dumá pod obrovským křídlem věku
Čech na své hroudě, vnořen v vzpomínání,
a vážně zírá v minulosti lán;
zří zašlé století již na útěku;
s ním ještě k rozloučení, k účtování
i k smíru pouhý okamžik mu dán.
A v dávnost, kdy se narodilo, zírá.
Ó, bylo jarem, s prvním dechem tklivým
v té bezmoci, v tom slabém úsilí,
jež ledům železným se jemně vzpírá,
když pudem přehlubokým, mlčelivým,
ví, věří, šeptá, že se nemýlí.
Div neuvěřitelný útlé tuchy –
to časné jaro v chudobě své celé,
kdy holé větve ubohé se pnou
tak toužně k výši větrnými vzruchy
a z ledných pout se vyprošťují chvěle
jen slzami, jež ani neoschnou...
Ať prázdna visí vlašťovičí hnízda,
jak sladké zažvatlání nemluvněte
zní jarní štěbot vrabčí kolem nás,
když z roztrhaných mráčků vítr hvízdá
a z modrých ostrůvků v nich pro nás kvete
zvěst rajská v slunných mžitkách, plná krás!
To jaro snivé, neprocitlé ještě,
kdy stařec teskně věsí hlavu šedou
a mní, že nedočká se, nedočká...
když na okénko klepou kapky deště,
jenž kypří zemi syrou, mrtvě hnědou
a halí svět jak rouška heboučká.
To jaro zvěstované, nezrozené,
jež cítí jen pud dětský, věčně mladý,
v slast rašícího žití rozehrán;
on silou tužeb mocně v puky žene,
on na lehounký vánek staví hrady
a doufá, sladkým vznětem požehnán.
Tak vzešlo první, skromné jaro české
v těch duších tušivých a plných něhy,
v snech ranních buditelů zázračných.
Jich touhou vzniklo vání ponebeské,
jich zanícením jihly ztuhlé sněhy
a dýchlo teplo s výšin oblačných.
I kráčelo to jaro po snech jejich,
po veršů jejich stopách luzně hravých,
za flétny zvuků rytmem tance k nám;
jak víla po kvítí – šlo po nadějích,
po vlnách citů vznešených a pravých,
až vyloudilo záblesk chmurným tmám.
I bylo cosi v zápalu jich čistém,
jak dětsky prostá, velká ona víra,
již Kristus měl, když křísil Lazara –
a mrtvý Lazar ožil, vzbuzen Kristem!
Vstal národ, uvěřil, že neumírá,
vstal zmladlý do života, do jara!
Žil, věřil věštcům svým, že bude žíti!
Hned přiletěli skřivani a drozdi,
a ze všech snítek pukla poupátka,
včel po nivách se vyrojilo v kvítí
a vlašťoviček v starých hnízdech po zdi,
a svátek měla píseň, pohádka!
Div duhy vzpial se paprskovým lomem!
Ó, nad úžasné divy, které stvořil
duch lidstva za uprchlé století,
dav parám sílu závodící s hromem,
jejž lanem spoutal, v hloubku moře vnořil,
kde na povel co posel proletí –
Z těch triumfů, jež slavil důvtip vědy,
zvuk, světlo chytiv za těkavá křídla
jak vítěz nad živly a nad hmotou;
z krás uměn, okouzlivších sluch i hledy,
i z činů uvolnivších jasu zřídla
těm, kdož se potýkali s temnotou –
A z díla všeho soucitu i dobra,
jež lidská srdce lidem vykonala,
a z dějin obratů, jež za sto let
moc králů neb moc davu, toho obra,
svou burnou silou k rozhodnutí hnala,
až podobu svou proměnil tím svět:
Všech divů století ten div je vyšší,
že národ ubitý tmu smrti zdolal,
an povstal znovuzrozen, jaře mlád
a s národy jak s bratry z mrtvé tiši
v sbor jásavý své Alleluja zvolal,
v bouř volné jarní písně barikád.
A přineslo-li století to mroucí
v dar národům, co dřív jen polobohů
a králů bylo právem: sobě žít,
a vtělilo-li v zákon, v život vroucí,
co dřív jak věštba v mystickém jen slohu
se v knihách svatých psáno smělo krýt –
Všech lidí rovnost, nuž – oč ještě blažší
jest heslo českých bojů vytrvalých!
I do budoucna k dalným pochodům
štít svatý bude třímán rukou naší,
štít práva plemen velikých i malých,
štít s heslem: Rovnost světa národům!
Olympský nektar svobody, ten žhavý,
již v kalich bratrství si člověk nalil
a pil – a byť se zmítal závratí,
byť svatou číši zneuctily davy,
byť nenasytných všední mok ji zkalil –
svit rovnosti se v tmách již neztratí.
Nechť stotisíce proti ní tu hřeší,
nechť myšlenka se s hmotou těžce sráží:
již neklesne, již rozlétla se v svět
a hvězdně jiskří v dálky, všude těší,
zlo mírní, křivdu krotí, slzy váží,
a velký slib dal lidstvu její ret.
A miliony bouřlivě se hlásí
o slibu toho věrné vyplnění;
již v potu tváři rolník svoboden
a před knížetem hrdým nezadá si;
ni žena tvorem plazivým již není
a svrhá los, jenž byl jí nehoden.
Kol slavozáře vypůjčené blednou;
i bez Faraonů z hrud žito zraje,
a leckde obnošená vznešenost
již poruby si látá togu bědnou
i vyklepává mole z hranostaje;
vzduch volný je, a vzduchu všade dost.
Kde pouta řinčí, jsou to pouta zlobě,
ne pouta svobodě, a přísně značí
ne lidu otroctví, jen viny trest.
Však není ještě v lidstvu po porobě!
Též tvrdost mozolů jak pouto tlačí,
jich otrok zatíná svou dělnou pěst.
Co zhnětených těch pěstí hřmotně buší
až do krvava v budoucnosti bránu!
Co robů rovnost na svět svolává!
A s dlaní hedvábnou i s chytrou duší
jich velmož, chráně měšec mimo ránu,
svou pravici jim k smíru podává.
Boj, smír – vše smyčkou v jeho vlek je víže.
A Musa dějin trpkostí se šklebí,
když falešní jim věstí proroci,
čím že se zbaví kruté robství tíže
a čeho k vítězství jim zapotřebí,
by rovnost odolala přemoci.
„Pryč s národními hesly, sny a boji!“
zní pokřik svodný; davy slepě věří
v tu licoměrnou, vtipnou nástrahu.
Zbraň obrannou, jíž národ náš se zbrojí,
ten statný meč, jímž s odpůrci se měří,
chtí zavrhnouti: vzdornou odvahu!
A zmámeni tou lživou míru písní,
již krahuj skřehotá v sluch holubici,
se tulí v klamné jeho objetí.
A k vlasti lhostejnost i k její tísni
své matné dogma hlásá na hranici,
kde zří nám v líce příští století.
Snad otčinu zas dcer i synů množství
chce opustit, byť duchem, jako skutkem
kdys exulantů českých průvody?
Ti zřekli se jí pro svou víru v božství;
však oni? – Nehalme se hněvným smutkem!
Sem, právo! pro davy i národy.
Věk světlý přijdiž; neždejme ho v strachu!
On rozsoudiž svým soudem nade všemi;
on zodmykejž jen brány tlukoucím;
dejž za pravdu všem, kdo se přímí z prachu,
všem volajícím, kteří byli němi,
všem slabým dneška – silným budoucím.
Buď slyšán každý hlas, jímž uhnětený,
byť volal o chléb ducha nebo těla,
kol v světě spravedlnost vyzývá.
Ať všecky lidstva zástupy i kmeny
v zář stejnou směle vypnou svoje čela!
Vždy z práva opět právo vyplývá.
Vždy spravedlnost, jež se jedněm stane,
jest pochodní, jež druhým svítit bude,
plát na křivdy, jež nejsou vyplety,
a její paprslek, těm k děsu vzplane
v jich černé stíny a v jich skvrny rudé,
i budou zhlazeny a proklety!
Pak vzejde v pravdě mír, pak stiskne ruku
brat silný slabšímu a nezdrtí ji;
pak dělný národ s dělným synem svým
se shledá při společné hymny zvuku;
pak sepne poctivost, jež nepomíjí,
lid náš i cizí lidským bratrstvím...
Tak rozblouzněn, pne Čech až přes obzory
i k bratřím Slávům tázavé své zraky.
Co bude z nás, co z vás tam za sto let?
A fénix Věk přes naše české hory
jak požár hvozdů letí, mizí v mraky
kams v bílý východ nad slovanský svět.
A my tak malí, na své úzké mezi,
jež století dvě dělí, vážně ždáme
dnů příštích sudby a jich úkolu.
Hej, vpřed! Kdo nezápasí, nezvítězí!
Sleť, Věku, za sto let – vždy přivítáme
tě v neutuchlém českém plápolu.