S rachotem hřímavým uhání vlak,
s rudýma očima zuřivý drak,
v železných svěradlech spiat jako z trestu –
podoba života! – Vyráží skřek,
trhá svým tělesem, není mu vděk,
železnou čarou že kreslí mu cestu
vůle jen cizí a za cizím cílem.
Nadarmo kroutí svou haditou šíjí,
jiskří a supí a v trýzni se svíjí:
podrobit musí se čelem i týlem
přemoci, proti níž marný je vztek!
Vpravo či vlevo jen vymknout se bokem –
v zkázu by sřítil se pekelným skokem!
Krutý je život a života vlek!
Pozemský letoun ten železný
do dáli chvátá, my s ním. Poblíž očí
co se nám kmitá, hned mizí to v ráz.
Strom letí, bouda, tu most a tu hráz,
tunelu čerň. Znova rozhled pak svítá.
Kraj se kol usmívá líbezný,
jenž pomaloučku se dokola točí
v tanečku mírném, tak po sousedsku.
Z pole kde klásky si sbírala,
matka chce ukázat vlak svému děcku,
však asi pohled naň v srdci ji bolí –
zdá se, jak slzy by stírala...
Z pozdálí bílá nás víska vítá,
pyšní se v záhonech pestrých svých polí;
líchy jich, meze i stromořadí
k nám se jak vějířem rozvírají,
úžíce prouhy své ku pozadí,
v skryté kde ruce snad spočívají,
jež jimi hrá. A kam zabloudím
hledem až na obzor, v dálce tam siné
hrbatá hora se za horou šine
zvolna jak pochodem velbloudím.
Vše co tak nehybno zdá se nám v dáli,
jak by se vléklo jen, jak by ty zjevy
zemdlené, ztrnulé skoro jen stály.
Zdá se nám, o našich trudech že neví
zamžený okraj té klopotné dráhy;
nás žene úchvat snah vlastních, rej chvil,
že ale vášnivý vzruch, tepot žil
v srdcích též v dálce tak bije a bil,
jak v našem: z mysli to ztrácíme záhy...
Ku předu! Zákon to zákonů všech.
Vlak náš se zarývá ve stinné lesy.
Skokům kde srnčím se dříve stlal mech,
koles teď řinčení tišinu děsí;
v poklid, jenž ptačí jen šveholy znal,
ječivý pískot řve k ozvěně skal;
jak by kýs netvor tu vřeštěl a vyl,
sténá to, soptí a syčí a chrčí.
Na zeleň mladičkých výhonů smrčí
bělavá pára se chycena věsí,
podobna strhaným závojům vil –
na útěk vyplašených lesních žínek.
Radostem s poesií lesních krás
zapadlo kouzlo jen do upomínek,
štěstí z nich prchlo kams, nesvoje...
Železný život již uchopil nás,
řítí se s námi jak do boje!
V bouřlivém hluku a v dýmu co v mraku
letíme v dumách. Tu od konce vlaku
proniká jemně sbor zladěných hlasů.
Jest nám, jak v modlitbě paprsek jasu
svitl by nám, zrak se slzami plní...
Vojáci vezou se s námi, tam vzadu,
smutni, ač na čapkách zelenou chvůj!
Do cizin jedou, a v dojemném ladu
ze rtů jim tesklivě píseň se vlní
nejdražší, nejsladší: Kde domov můj...
Synové loučí se s domovem,
s matkami, s milkami, s rodnou svou zemí;
každičký tón, slovo za slovem
chví srdcem jejich a srdci nám všemi.
Do boje! Krev prolít za cizí chtíče,
za lidobijce a škůdce a dříče,
za to, co nehodno oběti žádné,
co po věk otčině k záhubě vládne,
v kořist se dát! Jak se muži to hnusí!
A přece voják, ba voják – ten musí...
Kolika tisícům srdce tím bolí,
synům i matičkám stojícím v poli,
plačícím, zvedajícím svoje děti,
vlak aby zhlédly, jenž do vojny letí...
S rachotem hřímavým uhání vlak,
s rudýma očima zuřivý drak,
v železných svěradlech spiat jako z trestu –
podoba života! Vyráží skřek,
železnou čarou že kreslí mu cestu
krutý ten život a života vlek.