Jen ve mně soudce jest, jenž hořce mstí
a svatě blaží – ne tam nad chmurami;
jen sobě mužně vyznám všecky klamy,
v něž pobloudil jsem; všecka tajemství,
jež slepě pučí v pudech mých i která
se ku vědomí vzpjala a pološera
i rozvinuta v rozumový jas,
před soudem pravdy mají hlas.
Ať zkoumal věčnost Řím či Nazaret,
ať kněží nad Gangem, ať v poušti židé:
vždy každé božstvo vymysleli lidé,
nechť snili báje Bible nebo Véd.
To sladké utěšení, víra v božstvo,
vždy byla berlou pro ubohé množstvo,
jež v potu porobenství nemělo
ni oddechu, by myslelo.
Však duchu, který bystře z vlastních sil
jde stopou pravdy, berly třeba není.
Zřím přírody kol mocné vévodění
a z jejích studnic poznání jsem pil,
že hmoty zákon nezdolný a slepý,
jímž kámen padá, tráva pučí v stepi,
jímž krouží všehomíra tělesa,
můj řídí los, ne nebesa.
Jak dětinský to klam, že prabytosť
ta všemohoucí, tvůrčí, nedozírná,
jež rozplodila slovem do nesmírna
všech světů nepočet a věčitosť –
mé malé „já” že hýčká, kvil můj tiší,
mé chtíče hlídá, modlitbu mou slyší,
jak světská „Výsosť” že mých poklon dbá
a slávou lichotit si dá.
Jak malicherně ješitný to blud,
že všeobsáhlý, nadsmyslný všeduch
i chuť mou sytí, hojí i můj neduh
ba o groš se mi stará, jsem-li chud!
Ne! síla hluchá, chladná, velkolepá
ves život rodí, tváří, hněte, tepá,
vše bezděk, slepě nutí žít a mřít
jen proto, že to musí být.
A přec – ať vyřknu zpověď bezelstnou!
přec někdy – – často, když mě nezdar stíhá,
kde pro květ žití sahám, když mě žíhá
pal kopřivy, když s hanbou bolestnou
zřím důmysl svůj směšně oklamaný,
své snahy marné, cíl svůj podkopaný,
když náhoda mě týrá protivná
jak schválnosť jakás podivná:
Když zuby skřípám, že mi poctivý
plod rázné práce vyrván nicotami,
pak hněvem kypím, horlím výčitkami,
jak kdyby los můj nespravedlivý
byl něčí vůlí vědomou tak spředen,
a vinen vším i za vše odpověden
kdos všemocný! Já v Boha nevěřím –
však s Bohem přec se hašteřím.